NA ČEM TO STOJÍ? ČTYŘI ZÁSADY STONE BALANCINGU

Už je to teprve něco přes rok - dalo by se napsat farizejsky. Je to prostě něco přes rok, co jsem postavil svůj první kámen na špičku. Za tu dobu jsem se při průzkumu bojem přece jen něco málo naučil. O kamenech, o stone balancingu, o jeho focení, o rovnováze, o sobě. A ač se necítím být fundován k tomu, abych o tom workshopoval (což mi už bylo nabídnuto!:), ze zákrytu monitoru si mudrovat takhle grafomansky dovolím. 

Tááákže. Co je to stone balancing asi tušíte. Pokud ne, můžete si o tom přečíst na wikipedii, v jejíž české mutaci kupodivu neexistoval o tomto umění zápis - až do mého zásahu (nebojte, přihlašovací údaje už jsem zase statečně zapomněl). Dnes vám chci spíš popsat, co předchází výsledku - tedy vyvážení kamenů do nějaké estetické, pokud možno předem dané, podoby. Tedy parafrází řečeno: Jak se staví...kamenný sen. 

Samozřejmě se k tomu dá přistupovat tak, že na náhodném místě na sebe naskládáte pár šutráků, co vám zrovna přijdou pod ruku, do nějaké divnopolohy a je hotovo. Ze začátku jsem to taky tak trochu chápal a určitě provozoval. Na výsledku samotném, ale hlavně na následné fotce, to pak ale bylo sakra vidět. Postupně jsem proto došel k několika zásadám. Na čem to tedy celé stojí? Potřebujete mít:
 

• zajímavé místo
• tvořivé kameny
• nějakou vizi
• trochu trpělivé šikovnosti 

Zajímavé místo

Velké množství stone balancerů staví u řeky nebo přímo v řece, v jezeře, rybníce, v moři...prostě v kontaktu s vodou. Nabízí se tam možnosti zajímavých odrazů v hladině nebo fotek na dlouhý čas, kde pohybující se voda tvoří zajímavé obrázky. Stavět ve vodě ale znamená náročné podmínky, proto je většina vodních balancerů oděna do neoprenových brodicích kalhot, podobně jako rybáři. Zajímavé fotografie ale samozřejmě nabízí i souš. Jedním z důvodů, proč jsem začal se stone balancingem je totiž i poznávání nových míst. Důležité ale je, aby pozadí nebylo příliš domninantní a nepřebilo samotnou stavbu.

Tvořivé kameny

Kameny (či jiný stavební materiál) jsou samozřejmě základ. Důležité je najít nejen takové, se kterými se bude dobře stavět, ale i ty, které budou dobře vypadat. Měly by být samy o sobě něčím zvláštní, zajímavé. Hledání takových kamenů může někdy trvat stejně dlouho jako samotný balanc nebo i déle. Po vzoru "starých borců" už jsem měl jednou vyhlédnuté luxusní místo, leč téměř bez kamenů, a tak jsem si nesl v batohu pro jistotu ty své už z domu. Viděl jsem ale například na Gravity Meditation neuvěřitelnou sérii fotek z různých míst, vždy se stejnými třemi - prostě takovými cestovními kameny. Stavět se dá i z lecčeho jiného, což má řadu úskalí, ale o tom někdy příště.

Nějaká vize

Mnohokrát jsem se mordoval s nějakým opravdu technicky náročným balancem, kdy se kameny téměř nedotýkaly - velký sportovní výkon, dalo by se říct - ale na výsledné fotce to pak nebylo vůbec vidět. Naopak někdy se stane, že i obyčejná stavba vypadá v konečném výsledku luxusně. Každopádně je dobré mít dopředu nějakou představu - malíř ani sochař taky nezačnou tvořit s očekáváním, že z toho něco vypadne... Pravda - i při stone balancingu se může stát to, co se stalo mně při vyřezávání ze dřeva: začal jsem vyřezávat lžičku a ve výsledku z toho byla sova. Ale hezká:)

Trocha trpělivé šikovnosti

Aby bylo jasno: nejsem ani trpělivý ani šikovný. Spíš naopak. Proto také mé blízké okolí nechápe, že zrovna já...stone balancing mě ale záhadným způsobem obému samovolně učí. A tak jsem třeba i tři hodiny v kuse schopen nemyslet na nic jiného, než na samotné dílko: mrznout, trpět dřevěněním nohou, nechat se upíjet komáry, štípat mravenci...a trocha trpělivé šikovnosti se dostavuje.


Sledovat mě můžete také na facebooku: http://fb.me/psbalance

BALANC V OKNĚ PETROHRADU

To místo jsem si vybral už dřív: okno zříceniny s výhledem do okolorovaného listoví. Čekal jsem jen na tu pravou chvíli a na slunnější počasí. Luxuní podzimní vize. Nenechal jsem proto nic náhodě. Pro jistotu jsem si vzal do batohu i pár kamenů z domu, kdyby na místě nebylo nic stavitelného. Krom toho samozřejmě foťák, stativ, vodu na případné omytí kamenů...no deset kilo jsem do toho kopce určitě táhnul. 

Petrohrad je vlasně zřícenina v levém, čili nepravém, slova smyslu. Podle místních nástěnkářů založil v roce 1650 Heřman Černín na troskách hradu Petrohrad kapli ve formě rotundy, zasvěcenou Všem svatým. No a nad ní  nechal hrabě Evžen Černín vystavět rozhlednu - v podobě umělé zříceniny - s velkými okny  a schodištěm...to ovšem až ve čtyřicátých letech devatenáctého století. 

Po cestě jsem si posbíral nějaké místní kamení a vlekl ho v igelitce nahoru taky, přece jen původní je lepší než z dovozu. Když jsem vystoupal až k té imitaci zříceniny a vykoukl z okna, zjistil jsem, že už je po všem. Tedy co se týče krajinky v podzimním hávu. Opadáno. Podzimní móda je stejně pomíjivá, jako stone balancing. No, další rok čekat nebudu, jdu pomíjivě stavět...

Tak nějak se to ve mně rozhodlo, že půjdu do protiváhy - tedy že budu kameny vršit tak, že ty spodní závisí na hmotnosti horních a celou soustavu dostane do rovnovéhy až (před)poslední kámen. Žádná legrace. Zvlášť když se sem sem tam vydrápe nahoru nějaká zpovykaná rodinka v emočním vyvrcholení nedělního výletu. Ale s tím jsem musel počítat. Po nějaké době přece jen opřu  finišera a rychle fotím. Nejen podzim je na spadnutí - v okně je průvan a za chvíli to celé s žuchotem padá na římsoví.

Nejsem smířený s kvalitou stavby i fotek a tak stavím nanovo. Po třech hodinách začínám trochu prochladat a navíc rychle padá světlo. Takže se musím spokojit i s ne s úplně stoprocentním snoubením vize a výsledku. Umění možného. Posuďte sami...

 

BALANC NA KOKSU

Podzim all inclusive. Na obloze umouněný hadr nasáklý pachem hnijícího listí, bahna a vody z kaluží...vzývá k válečce na dečce před rozfajrovaným krbem - nebo - k cestě do mého oblíbeného brownfildu. Ministerstvo pro místní rozvoj by to nazvalo „deprimující zónou“. Bývalá Vojtěšská huť je přesně to, co do pošmourného odpoledne zapadá. A když mour, tak oblast bývalé koksovny. Torzo zavážecí věže ještě stále odolává, tady možná vyraženému, zubu času. Ta industriální příšera z dálky vypadá, jako by se každou chvíli měla rozejít rozzuřeně směrem do centra. Námět na film? No, zatím stojí. A tak se sutí, plevelem a odpadky prodírám já k ní.  Plán zní: stone balancing pod tou železobetonovou(?) bestií, která už je vlastně stone balancingem sama o sobě.

Začínám sbírat materiál. A hned vidím parádní základ - pneumatiku. Bude to těžký, protože jakýkoli jiný materiál než kámen přináší řadu problémů. Třeba u gumy je problém předvídatelný - je gumová. A taky kulatá. Ale je krásná:) Poblíž se povaluje bůhvíkdesevzalý peň stromu s vytrčenými pahýly. Snad to ustojí... Teď ještě najít nějaké pěkné "chytré" kameny - takové ty anomální. Jenže tady je to 50 odstínů černi - buď drolící se kusy koksu nebo zbytky cihel samozřejmě taktéž notně začerněných...ale to se dalo čekat. Sbírám po okolí divnotvary a skládám si je na hromádku. Když už jich mám dost, hledám nejlepší místo na stavění - kvůli pozdějšímu snad focení.  

Pneumatika, zdá se, bude stát celkem dobře. Tedy do chvíle, než ji začnu zatěžovat. Kolo překvapivě nemá tendenci "ujet", ale padá do stran. Vložím tedy kus betonu dovnitř, abych ho stabilizoval. Horší je, že guma se má snahu ohýbat, - je to přeci jen guma - sice jen nepatrně, ale při balancování je to znát. Chvíli mi trvá, než pochopím těžiště jednodlivých kamenů, ale jde to celkem svižně. Tedy do chvíle, než se zhora začne sypat prach. Neochotně odhodím kameny a utíkám pryč. Chvíli čekám a pak se ostražitě vracím na místo zamýšlené stavby. Opakuje se to tak několikrát. Výška, ze které se uhelný prach sype, je varující. Jestli se utrhne něco většího a trefí mě to...tak zase raději utíkám. 

Nejhorší balancování je, když jste při něm nervní nebo nervózní. "Viníkem" můžou být neustálého kontaktu chtivé děti, čumilové pietní i čumilové remcaví, vybrující mobilní telefon, komáři, tlačící čas...nebo - milující se(?)  holubi. Takové bylo moje odhalení pod zavážecí věží - holubi! Vyváděli tak, že dolů shazovali zbytky uhlí. Po nějaké době jsem se to pokusil vytěsnit...a výsledkem jsou tyto záběry, páchnoucí uhlím a dehtem, stejně jako nevypratelné fleky na mých kapsáčích.

 

NEJTĚŽŠÍ BALANC - TŘI HODINY PRO LIBUŠI!

Měl to být jen takový lehký balanc - jako předzvěst Noci kostelů, vzniklo z toho ale nejdelší a nejtěžší vyvažování, co jsem zatím zažil. Balanc pro Libuši.

To místo před kostelem svatého Jiří jsem měl vyhlídnuté dlouho, byl jsem tam v dubnu s rodinou, tehdy jsem si už i nasbíral kameny a začal stavět, ale ostatní to moc nebavilo, takže jsem materiál nechal na hromádce a těšil se, jak se sem někdy vrátím. A teď jsem zpátky. Jenže tráva za ten čas hodně povyrostla - nad pás - a kameny zmizely. Chvíli jsem zkoušel je najít, ale od začátku jsem věděl, že by to byla véééliká náhoda. Nebyla.

 

Pamatoval jsem si, že hodně kamenů bylo za takovým valem, kde patrně začínalo hradiště Libušín, a tak jsem se tam vydal. A hned jsem to spatřil. Hodně vysoký pařez a v něm vyklovaná nebo vydlabaná obrovská díra. Chvilku jsem sbíral kameny, zkoušel, co by vypadalo nejlíp...a pak jsem se na to vrhnul. Našel jsem ulitu šneka a rozhodl se, že ji tam zapracuju. Do karet mi hrál vydutý kamínek, který šel na ulitu krásně položit. Ale všechno ostatní bylo špatně. Souboj trval už přes dvě hodiny. Ač to nevypadalo nijak komplikovaně, nešlo to, viklalo se to a pořád hroutilo. Několikrát jsem vyměnil horní kámen, ale všechno marné, tentokrát to jím nebylo. Bylo tam příliš neznámých, na oblé ulitě každý milimetr znamenal moc. Už jsem nevěděl, jak si sednout nebo kleknout, zjistil jsem naprosto zřetelně, co znamená, vystát někde důlek, v tomto případě tedy vyklečet - měl jsem hnědě mokrá kolena.

Příroda kolem si na mě zvykla. Asi metr ode mě vylezla z nory lasička, mravenci cupitali i přímo po kamenech, které jsem balancoval, z míst, která jsem si nepopálil o kopřivy, teď klidně upíjeli komáři, jakby věděli, že jsem připoutaný oběma rukama ke kamenům...byl jsem hodně blízko s tím mrsknout do křoví a odejít, ale nechtěl jsem opustit to kouzelné místo.

Trvalo to nakonec asi tři hodiny. Můžu jen odhadovat. Čas vymizel. Slunce se sneslo ze špiček stromů a začalo si pomalu stlát ve větvoví. Postupně jsem přestal vnímat dětské hlasy od kostela, flétny, na které někdo hrál...až jsem byl zase sám, jen já a kameny. Cítil jsem, že už je nedržím, ale jen se dotýkám... A pak...zaseklo se to jako ryba na háčku. Byl jsem šťastný.

Podívejte se na video:

 

MINUTKA V SOPCE

 

Kousek od Kladna je vyhaslý stratovulkán neboli bývalá kompozitní sopka. V rozjařeném počasí ideální cesta i cíl pro balancing - už jen proto, že se má na místě nacházet kromě čediče i utuhlá láva. Cesta z Vinařic je sice logicky pořád víc nebo míň do kopce, ale je krásná, nejdřív rozkvetlé výhledy, potom těsnina s prvními povalujícími se balvany, až do rozevřeného bývalého lomu.

Tam už jsem neodolal, posbíral pár kamenů a dal se do toho. Vypadaly opravdu hezky, patrně to byla právě ta láva a nahoru jsem dal jeden špičatý čedič. S tím jsem teda nejdřív trochu zápasil, ale když se "kousl", tak držel jak přibitej.
Vedle jsem chtěl dát něco trošku složitějšího a taky že to složitější bylo. Sypalo se mi to pod rukama až do poslední chvíle, bylo to hodně vratké a kameny až moc tvrdé a s ostrými hranami, takže ten horní na špičce podkluzoval a nechtěl se chytit.

Chvíli to vypadalo, že z toho nic nebude, že to chytím a zahodím, navíc jsem s sebou měl tříletou dceru, takže na nějaký hodinový balanc nebylo ani pomyšlení, muselo to stát do deseti minut nebo nic. A povedlo se. Dal jsem mu i přímo na místě jméno: Minutka. Stihl jsem udělat přesně tři fotky, přitom ta třetí už byla rozmazaná. Minutka šla k zemi.

Vydal jsem se ještě na úplný vrchol Vinařické hory. Krásný výhled. Dole jsem ještě tušil ten první balanc, který tam pořád stál. No a cestou dolů do Vinařic jsem ještě pár šutráků jen tak zvedl na špičku pro radost a dal jeden takový docela hezký kousek v březovém háječku. 

STRAŠIDELNÁ CESTA DO POLDOVKY

Musel jsem zpátky k rudným zásobníkům. Měl jsem tam "rozdělanou práci" - tedy vyhlédnuté místo i materiál. Okolnosti hrály proti mně  - foukal nárazový vítr, byla docela kosa a kolem rozčilý provoz. Přepnul jsem se ale do stavu "ignoruj" a začal stavět na obrovském kovovém doutníku se zpřeráženými chapadly svůj balanc z cihel. 

Ten nápis tam nahoře cosi "s Leninem a Stalinem vpřed k vítězství", ten není z budovatelských časů, kdy se zde tavili železo i člověk, ale až z roku 1993 z natáčení filmu "Stalingrad". Zřejmě kvalitní barva - drží už skoro čtvrt století. Za tu dobu nahoře na rudišti vyrostly stromy...

Ani jsem se nepokochal a vítr udeřil tak silně, že to s kovovým zaduněním sletělo. Vyhlídnul jsem si ještě jedno chapadlo, posbíral kusy rozbitých cihel a začal nanovo. Tentokrát to bylo jen tak halabala, nebyl moc velký výběr materiálu a přece jen stavět z těch cihel není nic moc. Za chvíli jsem měl prsty odřené jako ze stavby domu.Trochu jsem se potrápil se stabilitou celého dílka, protože to stálo na té kovové rouře a jak už bylo těch cihel hodně, už to moc nechtělo držet a docela snadno se to převracelo.

Lákalo mě to ale dovnitř do rudiště, do tzv. chrámu. Našel jsem schody, chvíli zkoumal, jestli se nepropadnou a pak už se vydal vzhůru. Je to teda strašidelná cesta, všechno se rozpadá, do toho někde kape voda...takže taková malá černobylská Pripjať.

Ale stálo to za to. Když jsem se nahoře trochu rozkoukal a setřásl strach z děsivých průhledů do hluboké tmy zásobníků, našel jsem pár kusů betonu a bůhvíčeho a dal si takovej nervózní balanc...



Ještě trocha infohistorie:
 
"Objekt nového rudiště byl dokončen v roce 1949. Mohutná železobetonová stavba sloužila k ukládání železné rudy před zavážkou do vysoké pece. Zásobníky se plnily přímo z vagónů. Vlak táhnoucí až 18 těchto vagónů se přes železniční vlečku dostal na estakádu, stočil se o 180 a z východního čela rudiště vjel ve výšce přes 13 metrů nad terénem přímo do objektu. Po železniční estakádě zajížděly nákladní vlaky s rudou nad bunkry, kde byly vysypány. 

Ve spodní části zásobníků, které se nacházejí pod úrovní železáren, se ruda podle množství sypala do připravených kruhových nádob. Odtud byly nádoby vyzvednuty výtahem a po ocelové mostní konstrukci dopraveny nad kychtu vysoké pece. Konstrukce vysokých pecí s výtahy rudiště nabízely skutečně monstrózní pohled. Ocelové mosty ještě jednou převyšovaly současnou hmotu zásobníků. V roce 1947 byly do Kladna dovezeny první vagóny sovětské rudy z dolu v Krivém Rogu po roce 1950 už tvoří většinu rudné vsázky. Těžba v Nučicích byla ukončena v roce 1964."     Zdroj: http://kladnokonev.blogspot.cz

KDYŽ TO FÁÁÁKT NEJDE

Jsou dny, kdy to fááákt nejde. A tohle je jeden z nich. Nevím, čím to je. Jestli špatnou náladou nebo špatným počasím, špatným místem nebo špatnými kameny, nebo vším dohromady. Ale prostě to fááákt nešlo. Místo nad mlýnským náhonem, hromada kamení, ke které jsem se musel vyšplhat, žádný kámen mi nebyl dost dobrý...za čtvrt hoďky jsem šel od toho. Procházka, hledání lepšího místa, lepších kamenů, až jsem se vrátil zpátky. 

Pobral jsem si menší sousto, líp vybral kameny a zkusil to znovu. Nešlo to, nešlo to, nešlo to. Vyměnil jsem ten horní, otočil ho, změnil těžiště, dřepnul, sednul, opřel se... No, nakonec jsem něco vyšvihnul, ale nebyl jsem moc spokojený. 

Šel jsem zkusit štěstí ještě o pár metrů dál na lávku. Ani tam to nešlo. Byl jsem z toho už nešťastný. Nakonec jsem zase něco dal, ale bez větší radosti. Navíc, když už jsem byl skoro ve finiši, rána jako prase a trvalo mi chvíli, než mi došlo, že to byla ta předchozí stavba.

Tady, když to vidím na monitoru, musím říct, že to zase nebylo tak špatný. Jen prostě blbej den.

KAMENNÁ KVĚTINA V OKNĚ

Na hradiště Budeč jsem vystoupal příkrou pěšinou z Kovárů. Plánoval jsem postavit kameny na základech budečského kostela Narození Panny Marie z 10. století. Než jsem tam ale došel, míjel jsem mnohem mladší ruiny nějakého domu - stály tam obvodové zdi bez oken, dveří i střechy.  Vzhledem k tomu, že u památky se motali nějací lidé, začal jsem tedy v "domě."
Nasbíral jsem si čtyři krásné kameny, každý úplně jiný jak co se týče tvaru, tak i materiálu. Celkem snadno jsem tam vyšvihnul balanc a nazval ho "Kytka v okně." Chtěl jsem ho ještě ozdobit takovými těmi červeno-černými brouky, co jim říkám už od dětsví kostelník. No a jak jsem se je tam snažil na tu kytku naaranžovat(!)...vyhodil jsem to všechno z okna a šel k základům kostela. 

Hned mi bylo jasné, že tady to bude nic moc. Hranaté, neforemné kameny a základy kostela nebudou vidět. Snažil jsem se najít čtyři aspoň trošku zajímavé, na pátý nahoru jsem měl hned dva kandidáty a jeden z nich jsem vybral až podle toho, jak hodlal "držet". Nebylo to úplně basic, ale aspoň to bylo v ose, takže jsem to tak do čtvrt hodinky měl, vycvakl to foťákem a vrátil se zpátky do "domu", protože tam mě to doopravdy táhlo, to bylo to správné místo.

Pod oknem jsem našel předchozí čtyři kameny a našel k nim ještě jeden krásný - obdélníkového tvaru. To bude něco! Věděl jsem, že jestli se tohle povede, bude to paráda. Ale cesta k tomu byla pekelně dlouhá. Vrávoralo to úplně celé, včetně toho podkladového kamene. Poslední dva nahoře, ty mi ovšem dávaly zabrat úplně nejvíc. Ten trojúhelníkový jsem nemohl zaboha opřít, horní se sem tam chytil, ale jak jsem hledal opěrný bod pro ten pod ním, neustál to. Začínal jsem asi čtyřikrát úplně od začátku. Byly tam i chvilky beznaděje, to tentokrát teda jó.

 

A zase přišla najednou chvíle, kdy se všechno zklidnilo a chtělo to jenom mikroskopicky dolaďovat. Nakonec se to chytlo, i když to nebylo opřené ideálně. Až jsem se bál i zmáčknout spoušť, aby to nežuchlo. Udělal jsem asi deset fotek a při té poslední...taktak jsem to chytil... Cestou dolů jsem se ještě zastavil na vyhlídce a jak mi v kapce štěrchaly ulity šneků, co jsem nasbíral domů pro holčičky, napadlo mě, že bych je mohl zkusit vybalancovat. V tom večerním šeření nakonec vypadají úžasně.

 

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV HOSTOUŇ

Jsou to vlastně hřbitovy dva. Jeden, ten nový, je na samotném konci Hostouně. Ten druhý, starý, to je opravdový skvost, asi tři sta metrů od obce, v místě, kde by člověk nic takového nečekal.

Když jsem vešel na nový, kde se začalo pohřbívat v roce 1848, nejdřív jsem si říkal - nic moc. S každým metrem jsem ale šel do minulosti. Dál už jsou staré náhrobky coby vyviklané zuby času obtažené břečťanem. Paráda. Někde tady odpočívají i příbuzní Oty Pavla. Došel jsem až nakonec, k rozbořené hřbitovní zídce a řekl si, že tady snad žádnou pietu nenaruším. Místo hezké, ale byl jsem hodně nervózní, že mě někdo vyhmátne a bude se vyptávat. Domy jsou tady blízko a ozývaly se hlasy. Navíc občas dorážel vítr jak hlídací pes na nezvaného hosta. Takže když jsem to poprvé dal, než jsem vytáhl foťák, zase to bylo dole. Naštěstí už jsem měl ten grif, netrvalo to dlouho a napotřetí  to vydrželo.

Celou dobu jsem se ale těšil na ten starý hřbitov. Patrně nejkratší cesta k němu byla označkována jako soukromá, tak jsem raději vystoupal na pole, šel chvíli podél něj k remízku a když jsem zahlédl první náhrobky, stezičkou jsem to pustil zprudka dolů. Opuštěné místo, charismatický poklad tam, kde bych ho teda nikdy nečekal. Čtyřicítka židovských náhrobků, klasicky s kamínky nahoře, ten nejstarší z roku 1786. 

Dal jsem hned několik nerušených balanců, v tom prostředí vypadaly opravdu kouzelně. Zapadlo slunce, kapky deště se střídaly s listím...všechno patřilo do té chvíle.

OSTŘE SLEDOVANÉ KAMENY (O tom, jak jsem stavěl kameny a přišel Bohumil Hrabal)

Opuštěné místo kousek od šrotiště. Kdysi tu jezdily vlaky plné starého železa k přetavení. Nakonec tam nejspíš skončily lokomotivy i samotné koleje. 

Bylo těžké tady najít nějaké kameny a když už se to podařilo, mohl jsem si je vybírat podle kolonií černých nebo rezavých mravenců. Spodní byl zajímavý slepenec z více kamenů, horní lehoučký, nejspíš nějaká slída, taky se pěkně třpytil ve slunci. Za to byl náchylný na poryvy větru.

Jo a hlavně - kolem prošel Haňťa, teda jako Bohumil Hrabal - s igelitkou, řekl mi nazdar, co to bude až to bude a já mu na to odpověděl, že vlastně nevim a on se usmál a pokračoval dál dělat to co dělá třicet pět let - lisovat starej papír...

No ne, ten chlápek tak doopravdy vypadal, rozvážnou chůzí, dobráckým úsměvem, ...zjevil se odnikud prošel a zase zmizel, duch staré Poldovky dýchnul a pak to spadlo:)

Dal jsem to snad čtyřikrát. Ano, pořád ty samé kameny dokola. Tam ten čudlík, jak trčí, podle toho se to pozná. A Haňťa, no teď už je to na tuty von, no tak ten už jde zpátky, něco sbírá, nikdy nezjistím, co to bylo, snažím se dělat, že ho nevidím, hledám nejlepší úhel pro fotku, dvakrát cvaknu a buch, je to zas dole. Musel jsem jistojistě uhnout, protože:
"...lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl sem jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá."  (Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky)








Video (Haňťa se mihne na 0:36): 

                

50 MINUT NA OTVOVICKÉ SKÁLE

Už cestou do Otvovic se to tváří rozjařeně. Já je záměrně přejel a zaparkoval až V Rusavkách a šel zpátky podél trati po červené. Věděl jsem, že na Otvovickou skálu, o které mají místní poněkud nižší mínění a říkají jí Kozí kopec, se ve finále po značce nedostanu, takže jsem intuitivně vyrazil doleva do prudkého kopce. Trošku mě znervóznilo, že o kámen tady v lese nezavadíš.

Nahoře. Výhled pěkný, ale kamení je ke čtyřicetimetrové skále neodlomně připoutáno. Naštěstí jsem si těsně před výstupem na vrchol všimnul nějakého hraničního patníku, který stál na hromadě šutrů, tak jsem si jich pár nanosil ke skále odtud.

 



















Začalo padesátiminutové martyrium. Ten horní trojúhelník rozblemcával kámen pod ním, hrozně se to drolilo, klouzalo...no peklo. Asi desetkrát jsem to rozebral a začal znovu. A pak klasika - už poznám, že se ten okamžik blíží, kámen se přestane viklat dopředu dozadu, ale na jednu stranu jakoby mikroskopicky narazí a vrací zpátky. To je ta chvíle, kdy zpomalím, opatrně to opřu a ono to ztuhne.

Chlápek s čoklem na mě naštěstí zahulákal "co nám to tady děláte?", až to stálo. Nevím, jak ho mohla uklidnit odpověď "stavím vám tady kameny", ale za chvíli šmaroval zpátky někam dolů do Otvovic za Luckou Bílou. A já si pak dal ještě dvě takový lahůdky - dvě špičky proti sobě a ještě jeden jakoby levitační.

Časosběrné video z Otvovic:

ŽRALOČÍ ZUBY

I když byl vítr, vyrazil jsem. To pnutí je čím dál silnější. Ke Žraločím zubům je to nějakých sedm kilometrů, takže jsem osedlal horáka, u Poldovky zahnul doprava šlapal. První zastávku jsem měl u kostela Narození sv. Jana Křtitele. Amíci kousek odtud shodili za druhé války bomby, když bombardovali strategická místa a nějak se sekli. Nasypali to do dubského lesa, kde byli schovaní právě před leteckými útoky dělníci z hutí. Nepřežilo jich 38.

Kostelík uprostřed lesa má mystickou atmosféru. A když jsem viděl pobořenou hřbitovní zeď s průhledem dovnitř, neodolal jsem. Chvíli jsem čekal, než se odbelhali nějakcí dva starší procházkáři, objel kostel dokola a vrátil se zpátky. Nebylo to nic složitého, šlo to snadno. Horší to bylo s focením. Vždycky mi až pozdě dojde, že balanc na místě se silným, členitým pozadím se pak blbě fotí a navíc moc nevynikne. Snad se to podařilo. Cíl cesty byl ale o něco dál...

Ke Žraločím zubům není žádné pořádné značení. Naštěstí mám mapy v telefonu a tak se lesními cestičkami aproximačně dostávám až k ceduli "Přírodní památka Žraločí zuby". Kameny by tady měly být konečně tvrdé (jako kámen:), jelikož jde prý o silicity (buližníky). Mělo by se to tady hemžit zkamenělinami včetně zubů dvanácti druhů žraloků a zkamenělými výkaly. Nenašel jsem teda ani hov*o:) Kameny jsou to ale vizuelně zajímavé. Jako řezané nějakým strojem. Vyrazil jsem na obhlídku, výběr a sběr. Byl jsem trochu nervózní, aby mě u toho někdo neviděl, protože bych musel tutově vyvětlovat, že nejsem na čórce fosílií. Naskládal jsem si to pěkně na mechem poroslý kamenný stůl začal stavět. Vítr sílil a do toho začalo lejt. Meteoradar v mobilu ale hlásil pouze lokální přeháňku, tak jsem mu uvěřil a dělal jakože nic. Ty kameny byly hrozně těžký a ten horní jsem chtěl postavit na špičku, ale ta byla teda hodně špičatá. A jelikož mám zásadu, že kameny nijak neupravuju, tak jsem se s tím mordoval snad dobrou hodinu. Naštěstí vylezlo sluníčko, takže už jsem bojoval jen s větrem a sám se sebou. Párkát mi to podjelo ve finiši, tak jsem jen doufal, aby mi to neslítlo na pracky, protože tyhle šutry by se krve dořezaly.

 



















Podařilo se. Velká úleva. Dobrej pocit. Začal jsem to fotit, ale sluníčko v kombinaci s mraky a stromy ve větru hrozně zlobilo. Snad jsem se porval i s tím. Po nějaké čtvrthodině jsem foťák uklidil a odcházel do kopce ke kolu. Když v tom najednou zvuk, jakoby někdo za mnou nesl dvě síťovky plné lahváčů. Otočil jsem se a už viděl kamenný stůl prázdný, zase čistě prostřený mechem.

V ROKLI

Pokud byste projížděli kolem autem, vůbec by vás nenapadlo, co se v remízku kousek od cesty skrývá za skvost. Je to vzdušnou čarou dva kilometry od místa, ze kterého Libuše ostrozračně na třicet honů viděla toho řemeslníka, tedy přesně na druhou stranu. Polní cestou jsem šel asi padesát metrů a smetištěm se spustil dolů do koryta neviditelného Svinařovského potoka. Jak začalo ubývat odpadků, začala se rokle prohlubovat a krášlit. Tady už opukové koryto přestalo trpět žízní a nechávalo rosit první čůrky vody. 

Do cesty padly tři stromy. Soudě dle stupně trouchnivění a také hustoty mechového porostu, déle než před nedávnem. Přesto, že jsem byl podle wikipediových fotek natěšen na dramatičtější scenérii, která mě patrně čekala níže, neodolal jsem tomuto pohádkovému místu a řekl si, že rozcvička se odehraje tady. No rozcvička. To jsem netušil, že jsem si pozvedl docela velké sousto.

Šlo o soustavu šeti kamenů, které měly stát v protiváze. Když už to vypadalo, tak mi to začalo ujíždět po tom mechu. No, několikrát jsem to jako lego rozložil a začínal znovu na motivy předchozí představy. Asi po hodině jsem to dal! Pár fotek a když jsem se chtěl podívat z druhé strany, stoupnul jsem patrně příliš blízko pně a šlo to celé dolů. Usmál jsem se a pokračoval dál.

Našel jsem další úchvatné místo porostlé oroseným mechem, sem tam se z něj jako z mačkané pěnové houby tlačily pramínky vody, ale řekl jsem si, že se půjdu podívat ještě dál a kdyžtak se sem vrátím. Byl to jen kousek a sevřela mě opravdová rokle. Paráda. Posbíral jsem čtyři kameny a snažil se je umístit do šikminy ve skále. Nejtěžší byl samozřejmě ten poslední, největší kámen, byl dost těžký a musel jsem ho balancovat už v úrovni své hlavy, takže fuška na fyzičku.

Když se to povedlo, měl jsem samozřejmě radost. Chtěl jsem se s tímhle balancem vyfotit a natočit video. Ale jak, když jsem s sebou neměl stativ? Foťák jsem tedy se strachem "vybalancoval" o kousek dál taky na skále a dal to na samospoušť. A video? Mobil jsem potřeboval uprostřed cesty, takže jsem musel dotáhnout nějakou tlustější větev a iphone opřít na něj o kamínek, aby se záběry nechvěly a mohl jsem je pak trikovat - v ruce bych to neudržel. Ukázal se ale legračnější problém - potřeboval jsem pro efekt tu stavbu shodit, ale za boha jsem nebyl s to ji šutrem trefit. Uff!

Pomalu jsem se vracel zpátky a už jednou viděné mechové místečko mi nedalo spát, tedy spíš projít. Musel jsem to stavět přímo na zemi, takže jsem měl po chvilce na kalhotách mokré kruhy - samozřejmě na kolenou. Byl z to pěkný pětikámen. Původní vize byla zavést na něj shora dolů copánek vody, ale když jsem to udělal, nevypadalo to na fotkách moc dobře. Vylepšoval jsem proud vody tak dlouho, až jsem celý balanc rozehnal jako demonstranty vodním dělem...

To odpoledne jsem měl nějaké pnutí a musel stavět šutry na každém kroku. Takže jsem si ještě vrznul takovou snadnou dvoušutrovou "Afriku" na kmínku padlém přes potok a to jen proto, že se mi s tím nechtělo moc párat, ale zase ten kámen byl tak hezký, že by bylo škoda kolem něj jen tak projít.

 A pak, když jsem míjel ty úvodní tři pomechovaná torza ulehlých stromů, řekl jsem si, že jim tam přece jen něco zanechám, když jim ta předešlá ozdůbka spadla. Vzal jsem na to jen tři halabala kameny, ale byly dost těžké, co se hmotnosti týče a já chtěl, aby to aspoň trochu vypadalo k světu a tak jsem si umanul, že ten jeden spodní bude hodně vychýlený do boku. No byla to drbačka teda. Začínalo pršet. Už jsem myslel že to nedám. Flíska kropenatá, začínaly křehnout zmolé prsty olizované větrem. Ale - podařilo se! Párkát jsem to narychlo cvaknul, aby mi nezmokl i foťák a už už jsem letěl k autu...

 

Video ze Smečenské rokle:

7 POKUSŮ VE VOJTĚŠSKÉ HUTI

Je to zvláštní místo. Člověk musí nejdřív překonat  odpudivou cestu pěšinou kličkující mezi, eufemisticky řečeno, výstavkou nepotřebných věcí. Po zarostlých kolejích je to pak už jen kousek k industriálnímu skvostu - třem věžím vápenky Vojtěšské huti nebo soudružsky -  huti Koněvovy. To místo má zvláštní náboj a hned je jasné, že balanc tady nemůže stát z obyčejných kamenů, i kdyby tu nějaké byly. Válí se tady ale cihly, kusy betonu a taky zbytky nejrůznějších elektrozařízení, o které neměli magneti zájem.

A tak jsem si taky vyhlídl jakýsi kus kamene z podloží bývalého kolejiště, cihlu, torzo indiferentní elektrosoučásti a šel na to. Tato část balancu byla překvapivě snadná (tedy až do okamžiku, než jsem se z pokleku zvedl a tím pohnul s pražcem, na kterém to celé stálo:) Tím to ale neskončilo...

Rozhodl jsem se, že balanc doplním štítkem s elektroschematem od Tesly. Stůj co stůj, ale v tomhle případě spíš nestůj. Peklo. Určitě nejmíň sedmkrát jsem ten štítek podělanej hladkej postavil, ale než jsem vytáhl foťák, zafoukal vítr a deklík byl zase dole. Bojoval jsem statečně až do konce (tedy do téhle neideálně zakomponované fotky, po které to opět slítlo:)