Už cestou
do Otvovic se to tváří rozjařeně. Já je záměrně přejel a zaparkoval až V
Rusavkách a šel zpátky podél trati po červené. Věděl jsem, že na
Otvovickou skálu, o které mají místní poněkud nižší mínění a říkají jí
Kozí kopec, se ve finále po značce nedostanu, takže jsem intuitivně
vyrazil doleva do prudkého kopce. Trošku mě znervóznilo, že o kámen tady
v lese nezavadíš.
Nahoře. Výhled
pěkný, ale kamení je ke čtyřicetimetrové skále neodlomně připoutáno.
Naštěstí jsem si těsně před výstupem na vrchol všimnul nějakého
hraničního patníku, který stál na hromadě šutrů, tak jsem si jich pár
nanosil ke skále odtud.
Začalo padesátiminutové martyrium. Ten horní trojúhelník rozblemcával kámen pod ním, hrozně se to drolilo, klouzalo...no peklo. Asi desetkrát jsem to rozebral a začal znovu. A pak klasika - už poznám, že se ten okamžik blíží, kámen se přestane viklat dopředu dozadu, ale na jednu stranu jakoby mikroskopicky narazí a vrací zpátky. To je ta chvíle, kdy zpomalím, opatrně to opřu a ono to ztuhne.
Chlápek
s čoklem na mě naštěstí zahulákal "co nám to tady děláte?", až to
stálo. Nevím, jak ho mohla uklidnit odpověď "stavím vám tady kameny",
ale za chvíli šmaroval zpátky někam dolů do Otvovic za Luckou Bílou. A
já si pak dal ještě dvě takový lahůdky - dvě špičky proti sobě a ještě
jeden jakoby levitační.
Časosběrné video z Otvovic:
Žádné komentáře:
Okomentovat