I když byl
vítr, vyrazil jsem. To pnutí je čím dál silnější. Ke Žraločím zubům je
to nějakých sedm kilometrů, takže jsem osedlal horáka, u Poldovky zahnul
doprava šlapal. První zastávku jsem měl u kostela Narození sv. Jana
Křtitele. Amíci kousek odtud shodili za druhé války bomby, když
bombardovali strategická místa a nějak se sekli. Nasypali to do dubského
lesa, kde byli schovaní právě před leteckými útoky dělníci z hutí.
Nepřežilo jich 38.
Kostelík
uprostřed lesa má mystickou atmosféru. A když jsem viděl pobořenou
hřbitovní zeď s průhledem dovnitř, neodolal jsem. Chvíli jsem čekal, než
se odbelhali nějakcí dva starší procházkáři, objel kostel dokola a
vrátil se zpátky. Nebylo to nic složitého, šlo to snadno. Horší to bylo s
focením. Vždycky mi až pozdě dojde, že balanc na místě se silným,
členitým pozadím se pak blbě fotí a navíc moc nevynikne. Snad se to
podařilo. Cíl cesty byl ale o něco dál...
Ke
Žraločím zubům není žádné pořádné značení. Naštěstí mám mapy v telefonu
a tak se lesními cestičkami aproximačně dostávám až k ceduli "Přírodní
památka Žraločí zuby". Kameny by tady měly být konečně tvrdé (jako
kámen:), jelikož jde prý o silicity (buližníky). Mělo by se to tady
hemžit zkamenělinami včetně zubů dvanácti druhů žraloků a zkamenělými
výkaly. Nenašel jsem teda ani hov*o:) Kameny
jsou to ale vizuelně zajímavé. Jako řezané nějakým strojem. Vyrazil jsem
na obhlídku, výběr a sběr. Byl jsem trochu nervózní, aby mě u toho
někdo neviděl, protože bych musel tutově vyvětlovat, že nejsem na čórce
fosílií. Naskládal jsem si to pěkně na mechem poroslý kamenný stůl začal
stavět. Vítr sílil a do toho začalo lejt. Meteoradar v mobilu ale
hlásil pouze lokální přeháňku, tak jsem mu uvěřil a dělal jakože nic. Ty
kameny byly hrozně těžký a ten horní jsem chtěl postavit na špičku, ale
ta byla teda hodně špičatá. A jelikož mám zásadu, že kameny nijak
neupravuju, tak jsem se s tím mordoval snad dobrou hodinu. Naštěstí
vylezlo sluníčko, takže už jsem bojoval jen s větrem a sám se sebou.
Párkát mi to podjelo ve finiši, tak jsem jen doufal, aby mi to neslítlo
na pracky, protože tyhle šutry by se krve dořezaly.
Podařilo se. Velká úleva. Dobrej pocit. Začal jsem to fotit, ale sluníčko v kombinaci s mraky a stromy ve větru hrozně zlobilo. Snad jsem se porval i s tím. Po nějaké čtvrthodině jsem foťák uklidil a odcházel do kopce ke kolu. Když v tom najednou zvuk, jakoby někdo za mnou nesl dvě síťovky plné lahváčů. Otočil jsem se a už viděl kamenný stůl prázdný, zase čistě prostřený mechem.
Žádné komentáře:
Okomentovat