MINUTKA V SOPCE

 

Kousek od Kladna je vyhaslý stratovulkán neboli bývalá kompozitní sopka. V rozjařeném počasí ideální cesta i cíl pro balancing - už jen proto, že se má na místě nacházet kromě čediče i utuhlá láva. Cesta z Vinařic je sice logicky pořád víc nebo míň do kopce, ale je krásná, nejdřív rozkvetlé výhledy, potom těsnina s prvními povalujícími se balvany, až do rozevřeného bývalého lomu.

Tam už jsem neodolal, posbíral pár kamenů a dal se do toho. Vypadaly opravdu hezky, patrně to byla právě ta láva a nahoru jsem dal jeden špičatý čedič. S tím jsem teda nejdřív trochu zápasil, ale když se "kousl", tak držel jak přibitej.
Vedle jsem chtěl dát něco trošku složitějšího a taky že to složitější bylo. Sypalo se mi to pod rukama až do poslední chvíle, bylo to hodně vratké a kameny až moc tvrdé a s ostrými hranami, takže ten horní na špičce podkluzoval a nechtěl se chytit.

Chvíli to vypadalo, že z toho nic nebude, že to chytím a zahodím, navíc jsem s sebou měl tříletou dceru, takže na nějaký hodinový balanc nebylo ani pomyšlení, muselo to stát do deseti minut nebo nic. A povedlo se. Dal jsem mu i přímo na místě jméno: Minutka. Stihl jsem udělat přesně tři fotky, přitom ta třetí už byla rozmazaná. Minutka šla k zemi.

Vydal jsem se ještě na úplný vrchol Vinařické hory. Krásný výhled. Dole jsem ještě tušil ten první balanc, který tam pořád stál. No a cestou dolů do Vinařic jsem ještě pár šutráků jen tak zvedl na špičku pro radost a dal jeden takový docela hezký kousek v březovém háječku. 

STRAŠIDELNÁ CESTA DO POLDOVKY

Musel jsem zpátky k rudným zásobníkům. Měl jsem tam "rozdělanou práci" - tedy vyhlédnuté místo i materiál. Okolnosti hrály proti mně  - foukal nárazový vítr, byla docela kosa a kolem rozčilý provoz. Přepnul jsem se ale do stavu "ignoruj" a začal stavět na obrovském kovovém doutníku se zpřeráženými chapadly svůj balanc z cihel. 

Ten nápis tam nahoře cosi "s Leninem a Stalinem vpřed k vítězství", ten není z budovatelských časů, kdy se zde tavili železo i člověk, ale až z roku 1993 z natáčení filmu "Stalingrad". Zřejmě kvalitní barva - drží už skoro čtvrt století. Za tu dobu nahoře na rudišti vyrostly stromy...

Ani jsem se nepokochal a vítr udeřil tak silně, že to s kovovým zaduněním sletělo. Vyhlídnul jsem si ještě jedno chapadlo, posbíral kusy rozbitých cihel a začal nanovo. Tentokrát to bylo jen tak halabala, nebyl moc velký výběr materiálu a přece jen stavět z těch cihel není nic moc. Za chvíli jsem měl prsty odřené jako ze stavby domu.Trochu jsem se potrápil se stabilitou celého dílka, protože to stálo na té kovové rouře a jak už bylo těch cihel hodně, už to moc nechtělo držet a docela snadno se to převracelo.

Lákalo mě to ale dovnitř do rudiště, do tzv. chrámu. Našel jsem schody, chvíli zkoumal, jestli se nepropadnou a pak už se vydal vzhůru. Je to teda strašidelná cesta, všechno se rozpadá, do toho někde kape voda...takže taková malá černobylská Pripjať.

Ale stálo to za to. Když jsem se nahoře trochu rozkoukal a setřásl strach z děsivých průhledů do hluboké tmy zásobníků, našel jsem pár kusů betonu a bůhvíčeho a dal si takovej nervózní balanc...



Ještě trocha infohistorie:
 
"Objekt nového rudiště byl dokončen v roce 1949. Mohutná železobetonová stavba sloužila k ukládání železné rudy před zavážkou do vysoké pece. Zásobníky se plnily přímo z vagónů. Vlak táhnoucí až 18 těchto vagónů se přes železniční vlečku dostal na estakádu, stočil se o 180 a z východního čela rudiště vjel ve výšce přes 13 metrů nad terénem přímo do objektu. Po železniční estakádě zajížděly nákladní vlaky s rudou nad bunkry, kde byly vysypány. 

Ve spodní části zásobníků, které se nacházejí pod úrovní železáren, se ruda podle množství sypala do připravených kruhových nádob. Odtud byly nádoby vyzvednuty výtahem a po ocelové mostní konstrukci dopraveny nad kychtu vysoké pece. Konstrukce vysokých pecí s výtahy rudiště nabízely skutečně monstrózní pohled. Ocelové mosty ještě jednou převyšovaly současnou hmotu zásobníků. V roce 1947 byly do Kladna dovezeny první vagóny sovětské rudy z dolu v Krivém Rogu po roce 1950 už tvoří většinu rudné vsázky. Těžba v Nučicích byla ukončena v roce 1964."     Zdroj: http://kladnokonev.blogspot.cz

KDYŽ TO FÁÁÁKT NEJDE

Jsou dny, kdy to fááákt nejde. A tohle je jeden z nich. Nevím, čím to je. Jestli špatnou náladou nebo špatným počasím, špatným místem nebo špatnými kameny, nebo vším dohromady. Ale prostě to fááákt nešlo. Místo nad mlýnským náhonem, hromada kamení, ke které jsem se musel vyšplhat, žádný kámen mi nebyl dost dobrý...za čtvrt hoďky jsem šel od toho. Procházka, hledání lepšího místa, lepších kamenů, až jsem se vrátil zpátky. 

Pobral jsem si menší sousto, líp vybral kameny a zkusil to znovu. Nešlo to, nešlo to, nešlo to. Vyměnil jsem ten horní, otočil ho, změnil těžiště, dřepnul, sednul, opřel se... No, nakonec jsem něco vyšvihnul, ale nebyl jsem moc spokojený. 

Šel jsem zkusit štěstí ještě o pár metrů dál na lávku. Ani tam to nešlo. Byl jsem z toho už nešťastný. Nakonec jsem zase něco dal, ale bez větší radosti. Navíc, když už jsem byl skoro ve finiši, rána jako prase a trvalo mi chvíli, než mi došlo, že to byla ta předchozí stavba.

Tady, když to vidím na monitoru, musím říct, že to zase nebylo tak špatný. Jen prostě blbej den.

KAMENNÁ KVĚTINA V OKNĚ

Na hradiště Budeč jsem vystoupal příkrou pěšinou z Kovárů. Plánoval jsem postavit kameny na základech budečského kostela Narození Panny Marie z 10. století. Než jsem tam ale došel, míjel jsem mnohem mladší ruiny nějakého domu - stály tam obvodové zdi bez oken, dveří i střechy.  Vzhledem k tomu, že u památky se motali nějací lidé, začal jsem tedy v "domě."
Nasbíral jsem si čtyři krásné kameny, každý úplně jiný jak co se týče tvaru, tak i materiálu. Celkem snadno jsem tam vyšvihnul balanc a nazval ho "Kytka v okně." Chtěl jsem ho ještě ozdobit takovými těmi červeno-černými brouky, co jim říkám už od dětsví kostelník. No a jak jsem se je tam snažil na tu kytku naaranžovat(!)...vyhodil jsem to všechno z okna a šel k základům kostela. 

Hned mi bylo jasné, že tady to bude nic moc. Hranaté, neforemné kameny a základy kostela nebudou vidět. Snažil jsem se najít čtyři aspoň trošku zajímavé, na pátý nahoru jsem měl hned dva kandidáty a jeden z nich jsem vybral až podle toho, jak hodlal "držet". Nebylo to úplně basic, ale aspoň to bylo v ose, takže jsem to tak do čtvrt hodinky měl, vycvakl to foťákem a vrátil se zpátky do "domu", protože tam mě to doopravdy táhlo, to bylo to správné místo.

Pod oknem jsem našel předchozí čtyři kameny a našel k nim ještě jeden krásný - obdélníkového tvaru. To bude něco! Věděl jsem, že jestli se tohle povede, bude to paráda. Ale cesta k tomu byla pekelně dlouhá. Vrávoralo to úplně celé, včetně toho podkladového kamene. Poslední dva nahoře, ty mi ovšem dávaly zabrat úplně nejvíc. Ten trojúhelníkový jsem nemohl zaboha opřít, horní se sem tam chytil, ale jak jsem hledal opěrný bod pro ten pod ním, neustál to. Začínal jsem asi čtyřikrát úplně od začátku. Byly tam i chvilky beznaděje, to tentokrát teda jó.

 

A zase přišla najednou chvíle, kdy se všechno zklidnilo a chtělo to jenom mikroskopicky dolaďovat. Nakonec se to chytlo, i když to nebylo opřené ideálně. Až jsem se bál i zmáčknout spoušť, aby to nežuchlo. Udělal jsem asi deset fotek a při té poslední...taktak jsem to chytil... Cestou dolů jsem se ještě zastavil na vyhlídce a jak mi v kapce štěrchaly ulity šneků, co jsem nasbíral domů pro holčičky, napadlo mě, že bych je mohl zkusit vybalancovat. V tom večerním šeření nakonec vypadají úžasně.

 

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV HOSTOUŇ

Jsou to vlastně hřbitovy dva. Jeden, ten nový, je na samotném konci Hostouně. Ten druhý, starý, to je opravdový skvost, asi tři sta metrů od obce, v místě, kde by člověk nic takového nečekal.

Když jsem vešel na nový, kde se začalo pohřbívat v roce 1848, nejdřív jsem si říkal - nic moc. S každým metrem jsem ale šel do minulosti. Dál už jsou staré náhrobky coby vyviklané zuby času obtažené břečťanem. Paráda. Někde tady odpočívají i příbuzní Oty Pavla. Došel jsem až nakonec, k rozbořené hřbitovní zídce a řekl si, že tady snad žádnou pietu nenaruším. Místo hezké, ale byl jsem hodně nervózní, že mě někdo vyhmátne a bude se vyptávat. Domy jsou tady blízko a ozývaly se hlasy. Navíc občas dorážel vítr jak hlídací pes na nezvaného hosta. Takže když jsem to poprvé dal, než jsem vytáhl foťák, zase to bylo dole. Naštěstí už jsem měl ten grif, netrvalo to dlouho a napotřetí  to vydrželo.

Celou dobu jsem se ale těšil na ten starý hřbitov. Patrně nejkratší cesta k němu byla označkována jako soukromá, tak jsem raději vystoupal na pole, šel chvíli podél něj k remízku a když jsem zahlédl první náhrobky, stezičkou jsem to pustil zprudka dolů. Opuštěné místo, charismatický poklad tam, kde bych ho teda nikdy nečekal. Čtyřicítka židovských náhrobků, klasicky s kamínky nahoře, ten nejstarší z roku 1786. 

Dal jsem hned několik nerušených balanců, v tom prostředí vypadaly opravdu kouzelně. Zapadlo slunce, kapky deště se střídaly s listím...všechno patřilo do té chvíle.

OSTŘE SLEDOVANÉ KAMENY (O tom, jak jsem stavěl kameny a přišel Bohumil Hrabal)

Opuštěné místo kousek od šrotiště. Kdysi tu jezdily vlaky plné starého železa k přetavení. Nakonec tam nejspíš skončily lokomotivy i samotné koleje. 

Bylo těžké tady najít nějaké kameny a když už se to podařilo, mohl jsem si je vybírat podle kolonií černých nebo rezavých mravenců. Spodní byl zajímavý slepenec z více kamenů, horní lehoučký, nejspíš nějaká slída, taky se pěkně třpytil ve slunci. Za to byl náchylný na poryvy větru.

Jo a hlavně - kolem prošel Haňťa, teda jako Bohumil Hrabal - s igelitkou, řekl mi nazdar, co to bude až to bude a já mu na to odpověděl, že vlastně nevim a on se usmál a pokračoval dál dělat to co dělá třicet pět let - lisovat starej papír...

No ne, ten chlápek tak doopravdy vypadal, rozvážnou chůzí, dobráckým úsměvem, ...zjevil se odnikud prošel a zase zmizel, duch staré Poldovky dýchnul a pak to spadlo:)

Dal jsem to snad čtyřikrát. Ano, pořád ty samé kameny dokola. Tam ten čudlík, jak trčí, podle toho se to pozná. A Haňťa, no teď už je to na tuty von, no tak ten už jde zpátky, něco sbírá, nikdy nezjistím, co to bylo, snažím se dělat, že ho nevidím, hledám nejlepší úhel pro fotku, dvakrát cvaknu a buch, je to zas dole. Musel jsem jistojistě uhnout, protože:
"...lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl sem jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá."  (Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky)








Video (Haňťa se mihne na 0:36): 

                

50 MINUT NA OTVOVICKÉ SKÁLE

Už cestou do Otvovic se to tváří rozjařeně. Já je záměrně přejel a zaparkoval až V Rusavkách a šel zpátky podél trati po červené. Věděl jsem, že na Otvovickou skálu, o které mají místní poněkud nižší mínění a říkají jí Kozí kopec, se ve finále po značce nedostanu, takže jsem intuitivně vyrazil doleva do prudkého kopce. Trošku mě znervóznilo, že o kámen tady v lese nezavadíš.

Nahoře. Výhled pěkný, ale kamení je ke čtyřicetimetrové skále neodlomně připoutáno. Naštěstí jsem si těsně před výstupem na vrchol všimnul nějakého hraničního patníku, který stál na hromadě šutrů, tak jsem si jich pár nanosil ke skále odtud.

 



















Začalo padesátiminutové martyrium. Ten horní trojúhelník rozblemcával kámen pod ním, hrozně se to drolilo, klouzalo...no peklo. Asi desetkrát jsem to rozebral a začal znovu. A pak klasika - už poznám, že se ten okamžik blíží, kámen se přestane viklat dopředu dozadu, ale na jednu stranu jakoby mikroskopicky narazí a vrací zpátky. To je ta chvíle, kdy zpomalím, opatrně to opřu a ono to ztuhne.

Chlápek s čoklem na mě naštěstí zahulákal "co nám to tady děláte?", až to stálo. Nevím, jak ho mohla uklidnit odpověď "stavím vám tady kameny", ale za chvíli šmaroval zpátky někam dolů do Otvovic za Luckou Bílou. A já si pak dal ještě dvě takový lahůdky - dvě špičky proti sobě a ještě jeden jakoby levitační.

Časosběrné video z Otvovic: