Jsou to vlastně hřbitovy dva. Jeden, ten
nový, je na samotném konci Hostouně. Ten druhý, starý, to je opravdový
skvost, asi tři sta metrů od obce, v místě, kde by člověk nic takového
nečekal.
Když jsem vešel na
nový, kde se začalo pohřbívat v roce 1848, nejdřív jsem si říkal - nic
moc. S každým metrem jsem ale šel do minulosti. Dál už jsou staré
náhrobky coby vyviklané zuby času obtažené břečťanem. Paráda. Někde tady
odpočívají i příbuzní Oty Pavla. Došel jsem až nakonec, k rozbořené
hřbitovní zídce a řekl si, že tady snad žádnou pietu nenaruším. Místo
hezké, ale byl jsem hodně nervózní, že mě někdo vyhmátne a bude se
vyptávat. Domy jsou tady blízko a ozývaly se hlasy. Navíc občas dorážel
vítr jak hlídací pes na nezvaného hosta. Takže když jsem to poprvé dal,
než jsem vytáhl foťák, zase to bylo dole. Naštěstí už jsem měl ten grif,
netrvalo to dlouho a napotřetí to vydrželo.
Celou
dobu jsem se ale těšil na ten starý hřbitov. Patrně nejkratší cesta k
němu byla označkována jako soukromá, tak jsem raději vystoupal na pole,
šel chvíli podél něj k remízku a když jsem zahlédl první náhrobky,
stezičkou jsem to pustil zprudka dolů. Opuštěné místo, charismatický
poklad tam, kde bych ho teda nikdy nečekal. Čtyřicítka židovských
náhrobků, klasicky s kamínky nahoře, ten nejstarší z roku 1786.
Dal jsem hned několik nerušených balanců, v tom prostředí vypadaly
opravdu kouzelně. Zapadlo slunce, kapky deště se střídaly s
listím...všechno patřilo do té chvíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat