MODLITBA STONEBALANCERA

Dej mi sílu zvednout se z gauče a vyrazit ven, neboť lenost a pohodlí jsou proti smyslu stonebalancingu.

Prosím, dopřej mi objevit místa, o kterých jsem nevěděl nebo je bez povšimnutí míjel a nechť v každém z nich uzřím a pochopím jeho krásu, protože kamenná socha potřebuje svůj nazaměnitelný prostor, jak rostlina má své místo, slunce, stín, vláhu a půdu, kam patří; jedině tam je takovému dílu souzeno zrodit se, zkamenět a padnout.

Ať najdu kameny nevšedních barev a tvarů a kéž jsou co nejvíc nedokonalé, protože tak jako dobrý příběh se dá stavět na trhlinách charakterů, tak se kameny vrší na sebe díky byť mikroskopickým nedokonalostem každého z nich.

Dej mi odvahu odolat pokušení a nejít tou nejsnažší cestou, ale naopak hledat cesty nové na hraně možností mých i možností samotných.

Naděl mi prosím trpělivost vytrvat i ve chvílích, kdy se kameny odmítají podrobit lidské myšlence, dej mi sílu brát to jako zkoušku, že jsem tohoto umění hoden a obstát v ní se ctí.

Ať vydržím mravenčení nohou způsobené strnulou nehybností nebo mravenci skutečnými, ať strpím nehybně na svém těle bodavý hmyz a přestojím i další tvory, kterým jsem vstoupil do jejich domova. 

Pomoz mi překonat žár, chlad i vlhko umocněné nehybností. Nechť voda v řece není příliš ledová.

Kéž mé dílo neslouží zlu a má víra je silná stejně jako víra Čtyř korunovaných, našich patronů, neboť má martyria nejsou ničím ve srovnání s utrpeními, která podstoupili oni...

Dej mi pokoru bez zlosti ustoupit dešti a větru, neboť právě živly vysoustružily kameny v jejich tvar a vdechly jim duši.

Dopřej mi chvíli pokochat se mým dílem a dovol mi zaznamenat sochu alespoň pro vzpomníku, jelikož my lidé už jsme takoví; 

Vlož do mne nadhled a sílu odpustit těm, kteří se v Tomášově nevěřícnosti,  Evině pokušení či dáblově zlosti dotknou kamene a zničí mou sochu - protože jiní lidé jsou zase takoví.

Připomínej mi pomíjivost mého konání a uvědomění si, že mé dílo je už ze samotného základu polohy vratké odsouzeno, dříve či jen o chvíli později, k zániku.

Kéž vždy nakonec najdu rovnováhu kamenů a konečky prstů natáhnu vyrovnanost do mého těla a mysli, jako strom svými kořeny natahuje do své pně, koruny a větvoví životodárnou vláhu;

ta rovnováha ať mnou prostoupí a naplní mne...

kÁmen.

Sledovat mě můžete také na facebooku: http://fb.me/psbalance

HRAD, O KTERÉM NIKDO NIC NEVÍ

"Severně od Nižburka, východně od Zbečna a jižně ode vsi Bělče v zátiší jako v dalekém od světa a při tom krásném položení spatřují se zříceniny hradu Jenčova. Vysoké zbytky hrádku tohoto svědčí o tom, že teprve v 15. anebo na počátku 16. věku opuštěn jest. Kdy a kým založen jest hrádek tento, není známo; jméno jeho nevyskytuje se v žádné staré paměti, a protož také nelze o něm nic památného pověděti.

Na stranu jihovýchodní, kudy vedla cesta ke hradu, jest veliké okno, pocházející ještě z prvotních dob, když stavení toto bylo založeno."

(August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého VIII.)

Najít kameny na zřícenině není nic těžkého. Jenže pak z nich stavět cokoli jiného než hradní zídku, to už těžké je. Ty kameny jsou totiž štípané; s ostrými hranami, neohlazené větrem ani vodou,...tak jsem se rozhodl vachrlatě je proložit vazbou, jako bych stavěl právě tu zeď, do jasné protiváhy - spodní kameny závisí vždy na hmotnosti těch nad nimi a až ten poslední drží celou soustavu v rovnováze. Pozná se to snadno: Když horní kámen odděláte, celé se to okamžitě zřítí. 

Stavba takové sochy může vypadat snadno, ale ve skutečnosti přitom není odpočinku. Neustále musíte na celou soustavu shora tlačit, nesmíte na to zapomenout zejména ve chvíli, kdy vám horní kámen nestojí, nepasuje a vy ho potřebujetete oddělat nebo jen o kousek posunout...

Hrad jsem měl asi hodinu sám pro sebe. Přetrpěl jsem prosakující vlhko země při hledání nejlepší polohy pro finální fotku, a bez hrubšího vulgarizmu i to, že se jeden nevybraný kámen nevybíravě sesunul ze zídky přímo na můj nárt. 
Až bylo hotovo, dorazili na vernisáž první návštěvníci:) Schválně, jestli jednoho z nich objevíte - je krátce vidět na tomto videu ze stone-dobývání hradu Jenčov:

2 NEJKRUTĚJŠÍ NEPŘÁTELÉ STONE BALANCINGU?

Jaro se už několikrát tak hluboce nadechlo, že by si ho člověk při letmém setkání na ulici skoro až popletl s létem. Je polovina dubna; to se nechá kdekdo nachytat. Už slyším, jak to navoněné cosi následně ze zároží dělá desetiprstý nos a posměšně křičí: Apríl!

Stojím spoceně, udýchaně na haldě bývalého dolu Max u Libušína. Rozhlížím se do kraje a v hlavě mi hučí promítačka s útržky filmového týdeníku o tom, jak byl bývalý Důl Max pojmenován na Důl presidenta Beneše a president obdržel darem sto vagónů černého uhlí. A hned mě napadá, co s tím uhlím sakra asi tak dělal? Kam zmizelo to uhlí? Nemluvě o Mlíkaři. A pak - proč se na tomto dole přejmenováváním hloubily dějiny? Max, Beneš, Fierlinger, Gottwald... Skřivánci už pípají: Kluci, ukradli nám pravdu, kurvy, kde ta pravda je? A pro tu podstatu člověka, který vidí samé ideje a zakopne o kdejaké hovno, pro tu jsem přehlídl, že slunečnou oblohu mám za sebou, tedy jakože už byla, a že nad Smečnem povlávají mourovaté záclony, už jsou na dohled...a najednou poryv větru udeří do nebeskýho okna, skřípne záclonu a mrskne mi hrst krupek přímo do tváře: 

"Při pravém aprílovém počasí je venku větrno, chladno a velice rychle se střídají silné přeháňky, které jsou většinou sněhové nebo doprovázené krupkami, se slunečnou oblohou." 

Přeháňka přehání a přežene se. Stojím vítězně zbylý, nevědom si, že nepřátelé číhají dál v zákopech haldy a rozhlížím se. Už ne do kraje, ale mnohem blíž, přízemněji, do rumiska. Sbírám stavební materiál a stavím vratce na padlý sloup s modrou turistickou značkou(?). Dostatečně dekadentní.  

Balancuji. Připravím mobil...prásk. Neviditelný nepřítel udeřil ze zálohy. Druhý pokus. Foťák, už už,...chrst a prásk. Znovu. A znovu. Nedám se. Cvak.  Několikavteřinový vítěz na piedestalu...a prásk. 

Takto hrdinně jsem se utkal se dvěma nejkrutějšími nepřáteli balancerů: větrem a deštěm, kterým (už) neporučíme. A šel si lízat rány do podhaldí, do závětří kmenů bříz, k téměř klidné hladině Libušínského jezera. 

 Video, ze kterého je tentokrát jasně patrné, jak tuhý boj jsem vedl:

 

BRÁNA DO OBORY

Jel jsem autem podél Lánské obory a chvílemi se nechával zlákat dějstvím, které se dohrávalo ode mě vlevo: Slunce problikávalo za vertikálními žaluziemi stromů a já to slyšel očima. Znáte ten zvuk? Dítě, které přejíždí klackem po plotě z vlnitého plechu.  Jenže tentokrát to byly paprsky slunce, které drnčely o nahaté kmeny stromů. 

A tak, když jsem v lese mimo cestu uviděl kamennou bránu, nejdřív mě to ani nepřekvapilo, protože tak nějak zapadala do toho snivého rozjímání. Musel jsem zastavit a ujistit se, že to není přelud.  V létě i na podzim zakrytá listovím, v zimě mlhou a šedí. To až teď, v předjařeném nasvětlení se ta brána objevila. Byla tam! 

Bylo rozhodnuto. Jen jsem znejistěl, jestli budou blízko nějaké pěkné kameny. Sklouzl jsem se z břehu dolů a prošel tou bránou se vzrušením lovce. A hned za ní jsem uviděl starý, poctivě stavěný most, a říčku. V ní jistojistě budou dílky kamenné stavebnice, k níž neexistuje žádný návod. Trošku jsem je omyl od hlíny, jako brambory před vařením, a pak se s těžkou náručí vydrápal z koryta nahoru. 

Kameny jsem použil do jednoho, všechno to šlo nacvičeným pohybem, rutinně, na zídce mostu s mechovým teppichem, pěkně v protisvětle. A ani finální trojúhelník, takový zvláštně prorostlý jinou horninou, ani ten mi nedal příliš zabrat, snad minutu - dvě a bylo to, stál na špičce, zaseknutý v čase. Na jeden z výčnělků stavby jsem doservíroval nalezenou šnečí ulitu - kýčovitý podpis na závěr. 

Odcházím bránou, ohlížím se...soška nad říčkou ještě stojí, jako hůl svatého Kryštofa. A já se vracím do auta a do svých představ, ve kterých se ta vachrlatá kamenná hůlka v jaře rozpučí, zazelená, a obr se o ni opře, aby přebrodil řeku s dítětem na zádech, ale já už vím, že to není obyčejné dítě a tak ten malý balanc na úplně malinkatou chvíli ponese veškerou tíhu tohohle světa.

Video na mém YouTube kanálu 

Mapa místa: Myší díra u Brejlu 

VÍTE CO JE TO XEROFOBIE?

Říká se tomu xerofobie. To se  na pár dní zkazí počasí, zdraví, denní program, několik dní zůstanu neplánovaně viset doma nebo ve smyčce povinností ...a už se vyjevují abstinenční příznaky. 

 "Náhlé vysazení či podstatné snížení dávky může být doslova život ohrožující," varuje jeden web v souvislosti se závislostmi. A já jsem se nespíš závislým stal - na stone balancingu. A teď mám příznaky xerofobie - strachu ze střízlivosti. 

Pro tyto prachbídné dny máme doma obrovskou vázu. Tedy - měli jsme ji původně jako zkrášlovač bytu, ale postupně nabyla nové role. V té váze jsou totiž kameny z celého světa. Z většiny mých putování pustinami. Na rozdíl od Zikmunda s Hanzelkou, já se nedokopal na ně nalepit štítky s místem a datem nálezu. Ale i tak mám u mnohého z nich tušení.

A tak když se začne xerofobie ozývat, uklidím jídelní stůl, dám na něj jednobarevnou deku a začnu se přehrabovat ve váze. Kameny, kamínky, mušle, ulity...Neznám je podle názvu, ale jejich tvary, jejich chyby, jejich pihy na kráse, ty už mám přečtené jako by byly psány brejlovým písmem.

Libye, Maroko, Turecko, Sýrie, Albánie...skládám je na sebe, prapodivnou slepou mapu světa...a je mi zase fajn.