Měl to být jen takový lehký balanc - jako předzvěst Noci kostelů, vzniklo z toho ale nejdelší a nejtěžší vyvažování, co jsem zatím zažil. Balanc pro Libuši.
To místo před kostelem svatého Jiří jsem měl vyhlídnuté dlouho, byl jsem tam v dubnu s rodinou, tehdy jsem si už i nasbíral kameny a začal stavět, ale ostatní to moc nebavilo, takže jsem materiál nechal na hromádce a těšil se, jak se sem někdy vrátím. A teď jsem zpátky. Jenže tráva za ten čas hodně povyrostla - nad pás - a kameny zmizely. Chvíli jsem zkoušel je najít, ale od začátku jsem věděl, že by to byla véééliká náhoda. Nebyla.
Pamatoval jsem si, že hodně kamenů bylo za takovým valem, kde patrně začínalo hradiště Libušín, a tak jsem se tam vydal. A hned jsem to spatřil. Hodně vysoký pařez a v něm vyklovaná nebo vydlabaná obrovská díra. Chvilku jsem sbíral kameny, zkoušel, co by vypadalo nejlíp...a pak jsem se na to vrhnul. Našel jsem ulitu šneka a rozhodl se, že ji tam zapracuju. Do karet mi hrál vydutý kamínek, který šel na ulitu krásně položit. Ale všechno ostatní bylo špatně. Souboj trval už přes dvě hodiny. Ač to nevypadalo nijak komplikovaně, nešlo to, viklalo se to a pořád hroutilo. Několikrát jsem vyměnil horní kámen, ale všechno marné, tentokrát to jím nebylo. Bylo tam příliš neznámých, na oblé ulitě každý milimetr znamenal moc. Už jsem nevěděl, jak si sednout nebo kleknout, zjistil jsem naprosto zřetelně, co znamená, vystát někde důlek, v tomto případě tedy vyklečet - měl jsem hnědě mokrá kolena.
Příroda kolem si na mě zvykla. Asi metr ode mě vylezla z nory lasička, mravenci cupitali i přímo po kamenech, které jsem balancoval, z míst, která jsem si nepopálil o kopřivy, teď klidně upíjeli komáři, jakby věděli, že jsem připoutaný oběma rukama ke kamenům...byl jsem hodně blízko s tím mrsknout do křoví a odejít, ale nechtěl jsem opustit to kouzelné místo.
Trvalo to nakonec asi tři hodiny. Můžu jen odhadovat. Čas vymizel. Slunce se sneslo ze špiček stromů a začalo si pomalu stlát ve větvoví. Postupně jsem přestal vnímat dětské hlasy od kostela, flétny, na které někdo hrál...až jsem byl zase sám, jen já a kameny. Cítil jsem, že už je nedržím, ale jen se dotýkám... A pak...zaseklo se to jako ryba na háčku. Byl jsem šťastný.
Podívejte se na video:
