Opuštěné místo kousek od šrotiště. Kdysi tu jezdily vlaky
plné starého železa k přetavení. Nakonec tam nejspíš skončily lokomotivy i samotné koleje.
Bylo těžké tady najít nějaké kameny a když už se to podařilo, mohl jsem
si je vybírat podle kolonií černých nebo rezavých mravenců. Spodní byl
zajímavý slepenec z více kamenů, horní lehoučký, nejspíš nějaká slída,
taky se pěkně třpytil ve slunci. Za to byl
náchylný na poryvy větru.
Jo a hlavně - kolem prošel Haňťa, teda jako Bohumil Hrabal - s
igelitkou, řekl mi nazdar, co to bude až to bude a já mu na to odpověděl,
že vlastně nevim a on se usmál a pokračoval dál dělat to co dělá třicet
pět let - lisovat starej papír...
No ne, ten chlápek tak doopravdy
vypadal, rozvážnou chůzí, dobráckým úsměvem, ...zjevil se odnikud prošel a zase zmizel, duch staré Poldovky
dýchnul a pak to spadlo:)
Dal jsem
to snad čtyřikrát. Ano, pořád ty samé kameny dokola. Tam ten čudlík, jak
trčí, podle toho se to pozná. A Haňťa, no teď už je to na tuty von, no
tak ten už jde zpátky, něco sbírá, nikdy nezjistím, co to bylo, snažím
se dělat, že ho nevidím, hledám nejlepší úhel pro fotku, dvakrát cvaknu a
buch, je to zas dole. Musel jsem jistojistě uhnout, protože:"...lokomotiva vjížděla do stanice a žalostně pískala, protože neměla na volno. A cítil jsem, jak se křídlo semaforu zvedá, zvedá mi ruku a lampa proměnila červené světlo v zelené. A v té poloze volno mi rameno vytvářelo dostatek clony, protože bylo větší než já. A lokomotiva si zapískala, viděl sem jak výpravčí ukazuje zelenou lucernou strojvedoucímu, aby projížděl, a já seděl na semaforu, sníh se sypal, cítil jsem, jak mne zobají vločky, viděl jsem, jak hodně ten sníh padá." (Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky)
Video (Haňťa se mihne na 0:36):
Žádné komentáře:
Okomentovat