Když vejdete do letní řeky, obejme vás, jako byste do ní patřili. Zchladí, ale nestudí. Cítíte její sílu a přitom z toho nejde strach. Poznáváte, jak hladina klesá nebo stoupá téměř před očima, je to její hruď a vy z ní odtušíte říční dech, život. Hádáte, co se předchozího dne stalo o desítky kilometrů výš proti proudu, někde u pramenů. Vejdete do té řeky a prodléváte klidně i hodiny, ponořeni do řeky i sami do sebe.
"Nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní ryby, anebo proto, že je volná a nespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít? Nemohl jsem tehdy odpovědět, byl jsem jak mladý pes, který teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží."
A tak jsem vkráčel do Berounky, jen tak, bez zbytečností, bez foťáku, stativu, mobilu... šel vodě naproti, snadno přetlačoval ochablý proud a nohama narážel na těsně pod hladinou schované kameny. Tam u nás, u Padesát pětky, je jeden velký kámen, skoro až posvátný. Cizím skrytý, něco jako ten krušnohorský Polední kámen z Cejchu kdesi na Bachem; ten náš ale uprostřed řeky. Ví o něm jen pár místních, za vyšší vody je těžké se k němu málem i dostat, ale teď ve vyprahlém létě je možné přijít bez bázně - skoro už trčí z vody - a posadit se na něj labužnicky a s jistotou, jako starý Schmelzer na svůj Štajn, nebo jako zdejší vodník Žabža.
Stejně mě to po chvíli stáhlo, nikoli pod hladinu, ale dál do řeky a začal jsem stavět kameny jako bójky, jako vyhlížející sošky, jako pozorovatele toku času a vodáků kolem proplouvajících.
Bylo jediné místo, kam jsem si netroufal. Celé dny, od rána do večera, sedávali na druhém břehu před chatou dva, patrně manželé, se psem. Usmál jsem se, tady na Berounce bylo snadné přejmenovat si toho muže na starého převozníka Proška, snad trochu odměřeného, ale ne nepřátelského, a i kdyby to nebyl starý Prošek, pak vlčák dovádějící v řece, to je jistojistě Holan.
"Prošek se vracel z hospůdky
Anamo v náladě a prozpěvoval si vojenské písničky. Uměl jich mnoho, ve
válce bojoval v Srbsku. V boku mu zůstala nevyndaná střepina, ale ta ho
přestala zlobit, jakmile měl v sobě několik ostrých. Když dorazil s lodí
k nám, dal vlčákovi Holanovi pusu na čenich a sedl si pod vonící akát."
Paní "Prošková", kterou prozatím nechám v uvozovkách, ta si někdy četla knihu, někdy dováděla se psem, ale všechno to dělala právě kousek od balvanu trčícího z vody, zamotaného do chapadel lakušníku, který vzýval ke stavění.
Osmělil jsem se až třetího dne."Proškovi" byli někde pryč, i tak jsem se řekou téměř plížil, až tomu k místu. Vytáhl jsem rychle z vody velký kámen připomínající diamant, a pak hledal pod vodou, nikoli očima, ale jen hmatem, až jsem našel něco?! Nebyl to kámen, ale kus železa. Chvíli jsem váhal a pak začal balancovat. Netrvalo to ani příliš dlouho. Když se to zaseklo, rozhlídl jsem se, a chataři už byli zase doma! Trochu mě to znejistělo, ale ta žena, jakoby to odtušila, řekla: "Nevadilo by vám, kdybych si to vyfotila? Děláte nám to tady krásný."
Teď, po týdnu mi přišel mail a v něm fotky. Kamenné sochy v řece. Ty moje. Podíval jsem se na adresu odesílatele. A, nebudete tomu věřit, ale fakt nekecám, poslala mi je: paní Prošková!
V textu jsou ukázky z knihy Oty Pavla Zlatí úhoři, foto J. Prošková
