Podzim all inclusive. Na obloze umouněný hadr nasáklý pachem hnijícího listí, bahna a vody z kaluží...vzývá k válečce na dečce před rozfajrovaným krbem - nebo - k cestě do mého oblíbeného brownfildu. Ministerstvo pro místní rozvoj by to nazvalo „deprimující zónou“. Bývalá Vojtěšská huť je přesně to, co do pošmourného odpoledne zapadá. A když mour, tak oblast bývalé koksovny. Torzo zavážecí věže ještě stále odolává, tady možná vyraženému, zubu času. Ta industriální příšera z dálky vypadá, jako by se každou chvíli měla rozejít rozzuřeně směrem do centra. Námět na film? No, zatím stojí. A tak se sutí, plevelem a odpadky prodírám já k ní. Plán zní: stone balancing pod tou železobetonovou(?) bestií, která už je vlastně stone balancingem sama o sobě.
Začínám sbírat materiál. A hned vidím parádní základ - pneumatiku. Bude to těžký, protože jakýkoli jiný materiál než kámen přináší řadu problémů. Třeba u gumy je problém předvídatelný - je gumová. A taky kulatá. Ale je krásná:) Poblíž se povaluje bůhvíkdesevzalý peň stromu s vytrčenými pahýly. Snad to ustojí... Teď ještě najít nějaké pěkné "chytré" kameny - takové ty anomální. Jenže tady je to 50 odstínů černi - buď drolící se kusy koksu nebo zbytky cihel samozřejmě taktéž notně začerněných...ale to se dalo čekat. Sbírám po okolí divnotvary a skládám si je na hromádku. Když už jich mám dost, hledám nejlepší místo na stavění - kvůli pozdějšímu snad focení. 
Pneumatika, zdá se, bude stát celkem dobře. Tedy do chvíle, než ji začnu zatěžovat. Kolo překvapivě nemá tendenci "ujet", ale padá do stran. Vložím tedy kus betonu dovnitř, abych ho stabilizoval. Horší je, že guma se má snahu ohýbat, - je to přeci jen guma - sice jen nepatrně, ale při balancování je to znát. Chvíli mi trvá, než pochopím těžiště jednodlivých kamenů, ale jde to celkem svižně. Tedy do chvíle, než se zhora začne sypat prach. Neochotně odhodím kameny a utíkám pryč. Chvíli čekám a pak se ostražitě vracím na místo zamýšlené stavby. Opakuje se to tak několikrát. Výška, ze které se uhelný prach sype, je varující. Jestli se utrhne něco většího a trefí mě to...tak zase raději utíkám.
Nejhorší balancování je, když jste při něm nervní nebo nervózní. "Viníkem" můžou být neustálého kontaktu chtivé děti, čumilové pietní i čumilové remcaví, vybrující mobilní telefon, komáři, tlačící čas...nebo - milující se(?) holubi. Takové bylo moje odhalení pod zavážecí věží - holubi! Vyváděli tak, že dolů shazovali zbytky uhlí. Po nějaké době jsem se to pokusil vytěsnit...a výsledkem jsou tyto záběry, páchnoucí uhlím a dehtem, stejně jako nevypratelné fleky na mých kapsáčích.
Žádné komentáře:
Okomentovat