neděle 30. října 2016

BALANC V OKNĚ PETROHRADU

To místo jsem si vybral už dřív: okno zříceniny s výhledem do okolorovaného listoví. Čekal jsem jen na tu pravou chvíli a na slunnější počasí. Luxuní podzimní vize. Nenechal jsem proto nic náhodě. Pro jistotu jsem si vzal do batohu i pár kamenů z domu, kdyby na místě nebylo nic stavitelného. Krom toho samozřejmě foťák, stativ, vodu na případné omytí kamenů...no deset kilo jsem do toho kopce určitě táhnul. 

Petrohrad je vlasně zřícenina v levém, čili nepravém, slova smyslu. Podle místních nástěnkářů založil v roce 1650 Heřman Černín na troskách hradu Petrohrad kapli ve formě rotundy, zasvěcenou Všem svatým. No a nad ní  nechal hrabě Evžen Černín vystavět rozhlednu - v podobě umělé zříceniny - s velkými okny  a schodištěm...to ovšem až ve čtyřicátých letech devatenáctého století. 

Po cestě jsem si posbíral nějaké místní kamení a vlekl ho v igelitce nahoru taky, přece jen původní je lepší než z dovozu. Když jsem vystoupal až k té imitaci zříceniny a vykoukl z okna, zjistil jsem, že už je po všem. Tedy co se týče krajinky v podzimním hávu. Opadáno. Podzimní móda je stejně pomíjivá, jako stone balancing. No, další rok čekat nebudu, jdu pomíjivě stavět...

Tak nějak se to ve mně rozhodlo, že půjdu do protiváhy - tedy že budu kameny vršit tak, že ty spodní závisí na hmotnosti horních a celou soustavu dostane do rovnovéhy až (před)poslední kámen. Žádná legrace. Zvlášť když se sem sem tam vydrápe nahoru nějaká zpovykaná rodinka v emočním vyvrcholení nedělního výletu. Ale s tím jsem musel počítat. Po nějaké době přece jen opřu  finišera a rychle fotím. Nejen podzim je na spadnutí - v okně je průvan a za chvíli to celé s žuchotem padá na římsoví.

Nejsem smířený s kvalitou stavby i fotek a tak stavím nanovo. Po třech hodinách začínám trochu prochladat a navíc rychle padá světlo. Takže se musím spokojit i s ne s úplně stoprocentním snoubením vize a výsledku. Umění možného. Posuďte sami...

 

pátek 28. října 2016

BALANC NA KOKSU

Podzim all inclusive. Na obloze umouněný hadr nasáklý pachem hnijícího listí, bahna a vody z kaluží...vzývá k válečce na dečce před rozfajrovaným krbem - nebo - k cestě do mého oblíbeného brownfildu. Ministerstvo pro místní rozvoj by to nazvalo „deprimující zónou“. Bývalá Vojtěšská huť je přesně to, co do pmourného odpoledne zapadá. A když mour, tak oblast bývalé koksovny. Torzo zavážecí věže ještě stále odolává, tady možná vyraženému, zubu času. Ta industriální příšera z dálky vypadá, jako by se každou chvíli měla rozejít rozzuřeně směrem do centra. Námět na film? No, zatím stojí. A tak se sutí, plevelem a odpadky prodírám já k ní.  Plán zní: stone balancing pod tou železobetonovou(?) bestií, která už je vlastně stone balancingem sama o sobě.
Začínám sbírat materiál. A hned vidím parádní základ - pneumatiku. Bude to těžký, protože jakýkoli jiný materiál než kámen přináší řadu problémů. Třeba u gumy je problém předvídatelný - je gumová. A taky kulatá. Ale je krásná:) Poblíž se povaluje bůhvíkdesevzalý peň stromu s vytrčenými pahýly. Snad to ustojí... Teď ještě najít nějaké pěkné "chytré" kameny - takové ty anomální. Jenže tady je to 50 odstínů černi - buď drolící se kusy koksu nebo zbytky cihel samozřejmě taktéž notně začerněných...ale to se dalo čekat. Sbírám po okolí divnotvary a skládám si je na hromádku. Když už jich mám dost, hledám nejlepší místo na stavění - kvůli pozdějšímu snad focení.  

Pneumatika, zdá se, bude stát celkem dobře. Tedy do chvíle, než ji začnu zatěžovat. Kolo překvapivě nemá tendenci "ujet", ale padá do stran. Vložím tedy kus betonu dovnitř, abych ho stabilizoval. Horší je, že guma se má snahu ohýbat, - je to přeci jen guma - sice jen nepatrně, ale při balancování je to znát. Chvíli mi trvá, než pochopím těžiště jednodlivých kamenů, ale jde to celkem svižně. Tedy do chvíle, než se zhora začne sypat prach. Neochotně odhodím kameny a utíkám pryč. Chvíli čekám a pak se ostražitě vracím na místo zamýšlené stavby. Opakuje se to tak několikrát. Výška, ze které se uhelný prach sype, je varující. Jestli se utrhne něco většího a trefí mě to...tak zase raději utíkám. 

Nejhorší balancování je, když jste při něm nervní nebo nervózní. "Viníkem" můžou být neustálého kontaktu chtivé děti, čumilové pietní i čumilové remcaví, vybrující mobilní telefon, komáři, tlačící čas...nebo - milující se(?)  holubi. Takové bylo moje odhalení pod zavážecí věží - holubi! Vyváděli tak, že dolů shazovali zbytky uhlí. Po nějaké době jsem se to pokusil vytěsnit...a výsledkem jsou tyto běry, páchnoucí uhlím a dehtem, stejně jako nevypratelné fleky na mých kapsáčích.