pondělí 27. března 2017

BRÁNA DO OBORY

Jel jsem autem podél Lánské obory a chvílemi se nechával zlákat dějstvím, které se dohrávalo ode mě vlevo: Slunce problikávalo za vertikálními žaluziemi stromů a já to slyšel očima. Znáte ten zvuk? Dítě, které přejíždí klackem po plotě z vlnitého plechu.  Jenže tentokrát to byly paprsky slunce, které drnčely o nahaté kmeny stromů. 

A tak, když jsem v lese mimo cestu uviděl kamennou bránu, nejdřív mě to ani nepřekvapilo, protože tak nějak zapadala do toho snivého rozjímání. Musel jsem zastavit a ujistit se, že to není přelud.  V létě i na podzim zakrytá listovím, v zimě mlhou a šedí. To až teď, v předjařeném nasvětlení se ta brána objevila. Byla tam! 

Bylo rozhodnuto. Jen jsem znejistěl, jestli budou blízko nějaké pěkné kameny. Sklouzl jsem se z břehu dolů a prošel tou bránou se vzrušením lovce. A hned za ní jsem uviděl starý, poctivě stavěný most, a říčku. V ní jistojistě budou dílky kamenné stavebnice, k níž neexistuje žádný návod. Trošku jsem je omyl od hlíny, jako brambory před vařením, a pak se s těžkou náručí vydrápal z koryta nahoru. 


Kameny jsem použil do jednoho, všechno to šlo nacvičeným pohybem, rutinně, na zídce mostu s mechovým teppichem, pěkně v protisvětle. A ani finální trojúhelník, takový zvláštně prorostlý jinou horninou, ani ten mi nedal příliš zabrat, snad minutu - dvě a bylo to, stál na špičce, zaseknutý v čase. Na jeden z výčnělků stavby jsem doservíroval nalezenou šnečí ulitu - kýčovitý podpis na závěr. 

Odcházím bránou, ohlížím se...soška nad říčkou ještě stojí, jako hůl svatého Kryštofa. A já se vracím do auta a do svých představ, ve kterých se ta vachrlatá kamenná hůlka v jaře rozpučí, zazelená, a obr se o ni opře, aby přebrodil řeku s dítětem na zádech, ale já už vím, že to není obyčejné dítě a tak ten malý balanc na úplně malinkatou chvíli ponese veškerou tíhu tohohle světa.





sobota 25. března 2017

VÍTE CO JE TO XEROFOBIE?

Říká se tomu xerofobie. To se  na pár dní zkazí počasí, zdraví, denní program, několik dní zůstanu neplánovaně viset doma nebo ve smyčce povinností ...a už se vyjevují abstinenční příznaky. 
 "Náhlé vysazení či podstatné snížení dávky může být doslova život ohrožující," varuje jeden web v souvislosti se závislostmi. A já jsem se nespíš závislým stal - na stone balancingu. A teď mám příznaky xerofobie - strachu ze střízlivosti. 
Pro tyto prachbídné dny máme doma obrovskou vázu. Tedy - měli jsme ji původně jako zkrášlovač bytu, ale postupně nabyla nové role. V té váze jsou totiž kameny z celého světa. Z většiny mých putování pustinami. Na rozdíl od Zikmunda s Hanzelkou, já se nedokopal na ně nalepit štítky s místem a datem nálezu. Ale i tak mám u mnohého z nich tušení.
A tak když se začne xerofobie ozývat, uklidím jídelní stůl, dám na něj jednobarevnou deku a začnu se přehrabovat ve váze. Kameny, kamínky, mušle, ulity...Neznám je podle názvu, ale jejich tvary, jejich chyby, jejich pihy na kráse, ty už mám přečtené jako by byly psány brejlovým písmem.
Libye, Maroko, Turecko, Sýrie, Albánie...skládám je na sebe, prapodivnou slepou mapu světa...a je mi zase fajn.