HRAD, O KTERÉM NIKDO NIC NEVÍ

"Severně od Nižburka, východně od Zbečna a jižně ode vsi Bělče v zátiší jako v dalekém od světa a při tom krásném položení spatřují se zříceniny hradu Jenčova. Vysoké zbytky hrádku tohoto svědčí o tom, že teprve v 15. anebo na počátku 16. věku opuštěn jest. Kdy a kým založen jest hrádek tento, není známo; jméno jeho nevyskytuje se v žádné staré paměti, a protož také nelze o něm nic památného pověděti.

Na stranu jihovýchodní, kudy vedla cesta ke hradu, jest veliké okno, pocházející ještě z prvotních dob, když stavení toto bylo založeno."

(August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého VIII.)

Najít kameny na zřícenině není nic těžkého. Jenže pak z nich stavět cokoli jiného než hradní zídku, to už těžké je. Ty kameny jsou totiž štípané; s ostrými hranami, neohlazené větrem ani vodou,...tak jsem se rozhodl vachrlatě je proložit vazbou, jako bych stavěl právě tu zeď, do jasné protiváhy - spodní kameny závisí vždy na hmotnosti těch nad nimi a až ten poslední drží celou soustavu v rovnováze. Pozná se to snadno: Když horní kámen odděláte, celé se to okamžitě zřítí. 

Stavba takové sochy může vypadat snadno, ale ve skutečnosti přitom není odpočinku. Neustále musíte na celou soustavu shora tlačit, nesmíte na to zapomenout zejména ve chvíli, kdy vám horní kámen nestojí, nepasuje a vy ho potřebujetete oddělat nebo jen o kousek posunout...

Hrad jsem měl asi hodinu sám pro sebe. Přetrpěl jsem prosakující vlhko země při hledání nejlepší polohy pro finální fotku, a bez hrubšího vulgarizmu i to, že se jeden nevybraný kámen nevybíravě sesunul ze zídky přímo na můj nárt. 
Až bylo hotovo, dorazili na vernisáž první návštěvníci:) Schválně, jestli jednoho z nich objevíte - je krátce vidět na tomto videu ze stone-dobývání hradu Jenčov:

2 NEJKRUTĚJŠÍ NEPŘÁTELÉ STONE BALANCINGU?

Jaro se už několikrát tak hluboce nadechlo, že by si ho člověk při letmém setkání na ulici skoro až popletl s létem. Je polovina dubna; to se nechá kdekdo nachytat. Už slyším, jak to navoněné cosi následně ze zároží dělá desetiprstý nos a posměšně křičí: Apríl!

Stojím spoceně, udýchaně na haldě bývalého dolu Max u Libušína. Rozhlížím se do kraje a v hlavě mi hučí promítačka s útržky filmového týdeníku o tom, jak byl bývalý Důl Max pojmenován na Důl presidenta Beneše a president obdržel darem sto vagónů černého uhlí. A hned mě napadá, co s tím uhlím sakra asi tak dělal? Kam zmizelo to uhlí? Nemluvě o Mlíkaři. A pak - proč se na tomto dole přejmenováváním hloubily dějiny? Max, Beneš, Fierlinger, Gottwald... Skřivánci už pípají: Kluci, ukradli nám pravdu, kurvy, kde ta pravda je? A pro tu podstatu člověka, který vidí samé ideje a zakopne o kdejaké hovno, pro tu jsem přehlídl, že slunečnou oblohu mám za sebou, tedy jakože už byla, a že nad Smečnem povlávají mourovaté záclony, už jsou na dohled...a najednou poryv větru udeří do nebeskýho okna, skřípne záclonu a mrskne mi hrst krupek přímo do tváře: 

"Při pravém aprílovém počasí je venku větrno, chladno a velice rychle se střídají silné přeháňky, které jsou většinou sněhové nebo doprovázené krupkami, se slunečnou oblohou." 

Přeháňka přehání a přežene se. Stojím vítězně zbylý, nevědom si, že nepřátelé číhají dál v zákopech haldy a rozhlížím se. Už ne do kraje, ale mnohem blíž, přízemněji, do rumiska. Sbírám stavební materiál a stavím vratce na padlý sloup s modrou turistickou značkou(?). Dostatečně dekadentní.  

Balancuji. Připravím mobil...prásk. Neviditelný nepřítel udeřil ze zálohy. Druhý pokus. Foťák, už už,...chrst a prásk. Znovu. A znovu. Nedám se. Cvak.  Několikavteřinový vítěz na piedestalu...a prásk. 

Takto hrdinně jsem se utkal se dvěma nejkrutějšími nepřáteli balancerů: větrem a deštěm, kterým (už) neporučíme. A šel si lízat rány do podhaldí, do závětří kmenů bříz, k téměř klidné hladině Libušínského jezera. 

 Video, ze kterého je tentokrát jasně patrné, jak tuhý boj jsem vedl: