Pokud
byste projížděli kolem autem, vůbec by vás nenapadlo, co se v remízku
kousek od cesty skrývá za skvost. Je to vzdušnou čarou dva kilometry od
místa, ze kterého Libuše ostrozračně na třicet honů viděla toho
řemeslníka, tedy přesně na druhou stranu. Polní cestou jsem šel asi
padesát metrů a smetištěm se spustil dolů do koryta neviditelného
Svinařovského potoka. Jak začalo ubývat odpadků, začala se rokle
prohlubovat a krášlit. Tady už opukové koryto přestalo trpět žízní a
nechávalo rosit první čůrky vody.
Do cesty padly tři stromy. Soudě dle stupně trouchnivění a také hustoty mechového porostu, déle než před nedávnem. Přesto, že jsem byl podle wikipediových fotek natěšen na dramatičtější scenérii, která mě patrně čekala níže, neodolal jsem tomuto pohádkovému místu a řekl si, že rozcvička se odehraje tady. No rozcvička. To jsem netušil, že jsem si pozvedl docela velké sousto.
Šlo
o soustavu šeti kamenů, které měly stát v protiváze. Když už to
vypadalo, tak mi to začalo ujíždět po tom mechu. No, několikrát jsem to
jako lego rozložil a začínal znovu na motivy předchozí představy. Asi po
hodině jsem to dal! Pár fotek a když jsem se chtěl podívat z druhé
strany, stoupnul jsem patrně příliš blízko pně a šlo to celé dolů. Usmál
jsem se a pokračoval dál.
Našel
jsem další úchvatné místo porostlé oroseným mechem, sem tam se z něj
jako z mačkané pěnové houby tlačily pramínky vody, ale řekl jsem si, že
se půjdu podívat ještě dál a kdyžtak se sem vrátím. Byl to jen kousek a
sevřela mě opravdová rokle. Paráda. Posbíral jsem čtyři kameny a snažil
se je umístit do šikminy ve skále. Nejtěžší byl samozřejmě ten poslední,
největší kámen, byl dost těžký a musel jsem ho balancovat už v úrovni
své hlavy, takže fuška na fyzičku.
Když
se to povedlo, měl jsem samozřejmě radost. Chtěl jsem se s tímhle
balancem vyfotit a natočit video. Ale jak, když jsem s sebou neměl
stativ? Foťák jsem tedy se strachem "vybalancoval" o kousek dál taky na
skále a dal to na samospoušť. A video? Mobil jsem potřeboval uprostřed
cesty, takže jsem musel dotáhnout nějakou tlustější větev a iphone opřít
na něj o kamínek, aby se záběry nechvěly a mohl jsem je pak trikovat - v
ruce bych to neudržel. Ukázal se ale legračnější problém - potřeboval
jsem pro efekt tu stavbu shodit, ale za boha jsem nebyl s to ji šutrem
trefit. Uff!
Pomalu
jsem se vracel zpátky a už jednou viděné mechové místečko mi nedalo
spát, tedy spíš projít. Musel jsem to stavět přímo na zemi, takže jsem
měl po chvilce na kalhotách mokré kruhy - samozřejmě na kolenou. Byl z
to pěkný pětikámen. Původní vize byla zavést na něj shora dolů copánek
vody, ale když jsem to udělal, nevypadalo to na fotkách moc dobře.
Vylepšoval jsem proud vody tak dlouho, až jsem celý balanc rozehnal jako
demonstranty vodním dělem...
To odpoledne jsem měl nějaké pnutí a musel stavět šutry na každém kroku.
Takže jsem si ještě vrznul takovou snadnou dvoušutrovou "Afriku" na
kmínku padlém přes potok a to jen proto, že se mi s tím nechtělo moc
párat, ale zase ten kámen byl tak hezký, že by bylo škoda kolem něj jen
tak projít.
A pak,
když jsem míjel ty úvodní tři pomechovaná torza ulehlých stromů, řekl
jsem si, že jim tam přece jen něco zanechám, když jim ta předešlá
ozdůbka spadla. Vzal jsem na to jen tři halabala kameny, ale byly dost
těžké, co se hmotnosti týče a já chtěl, aby to aspoň trochu vypadalo k
světu a tak jsem si umanul, že ten jeden spodní bude hodně vychýlený do
boku. No byla to drbačka teda. Začínalo pršet. Už jsem myslel že to
nedám. Flíska kropenatá, začínaly křehnout zmolé prsty olizované větrem.
Ale - podařilo se! Párkát jsem to narychlo cvaknul, aby mi nezmokl i
foťák a už už jsem letěl k autu...
Video ze Smečenské rokle:
Žádné komentáře:
Okomentovat