Všechno,
co je poprvé, nebývá úplně dokonalé. Přesto si to pamatujeme. A přesně
tak to je s mým prvním balancem. Nebylo to žádné velké umění, dnes už
bych to dělal úplně jinak, ale stejně na to rád vzpomínám a tu finální
fotku mám pořád v hlavě. Bylo to v listím vystlaném korytě Zbirožského
potoka, cestou ke Skryjským jezírkům.
Našel
jsem si místo kousek od turistické pěšiny a z břehu se pokoušel
vybalancovat dva podlouhlé kameny a na ně postavit na špičku třetí, ve
tvaru obrácené pyramidy. Vždy, když šel někdo kolem, jsem od základu
stavby stydlivě odešel a dělal, že si hraju s dětmi. Snažil jsem se, aby
prostřední kámen pohodlně stál na plošce uprostřed, ale tím pádem mi
při posazení pyramidky padal. Teď už bych s ním šel na kraj a stavěl ho
na hranu, což by jednak vypadalo líp, ale hlavně by to šlo o něco
snadněji, ač se to nezdá. Krom toho jsem teda musel periferně hlídat
holky, které si stavěly svoje věžičky na břehu, ale samozřejmě je lákalo
namáčet kameny, klacíky (a boty) do vody.
V
samotném finiši se mě rozhodla sledovat výletující rodinka s patřičným
komentářem pana otce. Ale naštěstí zrovna v tu chvíli jakoby prošel
celou kamennou soustavou železný prut a vyztužil ji. Zaseklo se to a
zůstalo stát! Pak už jsem jen v potoce opřel svůj iphone o další kámen a
natočil video. Ano, svoje první dílko jsem si sám zbořil, abych měl
efektní záběr.
