TAJEMSTVÍ PUTOVNÍHO KAMENE

 Chystám se na to dost dlouho. Vlastně už jsem byl nenápadně upozorněn, že prodlévám. Protože putovní kámen by měl logicky putovat a ne se válet v ložnici na trámu. Prostě mi loni na podzim (no jasně, já řikal, že to trvalo dlouho) přišla tahle zpráva:

Zduř. Mám v hlavě nápad který by se mohl líbit. Letos jsem si půjčil od Rudy Nováka (Waypa) jeden kámen, udělal s ním pár fotek a napadlo mě poslat ho dál. Prostě z něj udělat putovní. Mám spojku na Kladno, případně Prahu. Takže si myslím, že by stačilo najít (asi hospodu) kde by se předal, případně tam počkal do vyzvednutí. Lukáš Vosmík

Nějakou dobu trvalo, než putovní kámen doputoval, pak přišla zima a s ní plískanice, hnusota, lezavo, pak i mráz, sníh... No prostě nešlo stavět. Skoro bych už na ten kámen zapomněl, prozatím totiž putoval akorát po jednotlivých místnostech domu, ale pořád se sám tak nějak připomínal. Hlásil se.

Jeho čas přišel právě teď. Hodil jsem ho do brašny k foťáku a vyrazil k Berounce. Musel jsem mu nejdřív najít kámoše a nebylo to jednoduchý. Kameny na louce už pomalu zarůstaly, navíc bylo čerstvě po dešti, takže mazlavo. Ale tohle místo je opravdu pokladnice, takže za chvíli jsem měl svoji hromádku, každý kámen jsem otřel od bahna trsem mokré trávy, abych mohl začít stavět.

Nešlo to zrovna lehce. Základ, vlastně téměř celou stavbu, jsem měl docela zmáknutou. Prvních pět kamenů by tak zvaně drželo, ale ten putovní, ten se vzpěčoval. Když tam nebyl, bylo těžiště jinde a jakmile jsem začal puťáka "opírat", musel jsem opatrně posouvat ten kamínek pod ním, tím narušil rovnováhu a jelo to celý dolů. Na začátku jsem si myslel, že to stihnu, než slunce zmizne za kopec, ale byl jsem nakonec rád, když jsem předběhl aspoň tmu. Dal jsem to!

Udělal jsem pak asi milion fotek a taky video. Aby bylo jasný, jak vratká celá stavba byla, na závěr jsem to celý doslova sfouknul.

Tak. Úkol splněn. Je na čase puťáka vyslat zase do světa. Bude to teda překvapení. Jméno neprozradím, ale pojede do Olomouce. Těším se na pokračování! Těšte se. Uvidíte to tady.

 

ONO TO ZASE JDE! BEZDRŽA.

Je to jako když na jaře prvně vytáhnete kolo. Nebo motorku. Takové to šimrání v břiše. Netrpělivé chvění rukou. A neopodstatněné obavy, jestli to po dlouhé zimě půjde, jestli to nebude padat.

 Vejdete do krajiny, zkontrolujete, jak moc Berounka po zimě otekla, hádáte, kdy už stromy v údolí zbělají bzučícími květy, spěcháte, abyste nepropásli přistávací manévr labutí na ranveji řeky, prozkoumáte čerstvé bobří dílo... Ale stejně se nakonec přistihnete, že mimoděk prohledáváte zemi před sebou jako s detektorem kovů, jen místo starých mincí je vaším pokladem ten co nejzvláštnější kámen. Říční kameny jsou hluboko pod hladinou; to louka, ještě s nizoučkou travou, je teď rautovým stolem stonebalancera. 

A tak jsem sesbíral hromádku ohlazených kamanů, lehl si k nim jako žravý mistr Karel ve Slavnostech sněženek při plení záhonu, a začal vyvažovat. (Týjo, teprve teď po týdnu mi došlo, z čeho mě bolí pravý bok:).

 Nejdřív pár základních triků na rozcvičenou a následně přidávat materiál a posouvat kameny i hranice až na nejzazší mez. Ignorovat hejna štípavých mušek, zapomenout na sluneční časomíru, milimetr po milimetru hledat ten jediný bod. Místo, za kterým by přišel neodvratný pád. Je to, jako jet s prudkého kopce na kole "bezdrža". Nebo na motorce po zadním kole. 

Ono zase to jde!