středa 15. srpna 2018

V LETNÍ ŘECE

Když vejdete do letní řeky, obejme vás, jako byste do ní patřili. Zchladí, ale nestudí. Cítíte její sílu a přitom z toho nejde strach.  Poznáváte, jak hladina klesá nebo stoupá téměř před očima, je to její hruď a vy z ní odtušíte říční dech, život. Hádáte, co se předchozího dne stalo o desítky kilometrů výš proti proudu, někde u pramenů. Vejdete do té řeky a prodléváte klidně i hodiny, ponořeni do řeky i sami do sebe. 


"Nevěděl jsem, proč řeku tak miluji. Snad proto, že jsou v ní ryby, anebo proto, že je volná a nespoutaná? Kvůli tomu, že se nikdy nezastaví? Snad proto, že šumí a že nedá spát? Snad proto, že je tu věky, anebo proto, že každý den její vody v dálce umírají? Anebo proto, že na ní můžeš plout či v ní můžeš zemřít? Nemohl jsem tehdy odpovědět, byl jsem jak mladý pes, který teprve očichává vůně nejkrásnějších nároží."

A tak jsem vkráčel do Berounky, jen tak, bez zbytečností, bez foťáku, stativu, mobilu... šel vodě naproti, snadno přetlačoval ochablý proud a nohama narážel na těsně pod hladinou schované kameny. Tam u nás, u Padesát pětky, je jeden velký kámen, skoro až posvátný. Cizím skrytý, něco jako ten krušnohorský Polední kámen z Cejchu kdesi na Bachem; ten náš ale uprostřed řeky. Ví o něm jen pár místních, za vyšší vody je těžké se k němu málem i dostat, ale teď ve vyprahlém létě je možné přijít bez bázně - skoro už trčí z vody - a posadit se na něj labužnicky a s jistotou, jako starý Schmelzer na svůj Štajn, nebo jako zdejší vodník Žabža.

Stejně mě to po chvíli stáhlo, nikoli pod hladinu, ale dál do řeky a začal jsem stavět kameny jako bójky, jako vyhlížející sošky, jako pozorovatele toku času a vodáků kolem proplouvajících.

Bylo jediné místo, kam jsem si netroufal. Celé dny, od rána do večera, sedávali na druhém břehu před chatou dva, patrně manželé, se psem. Usmál jsem se, tady na Berounce bylo snadné přejmenovat si toho muže na starého převozníka Proška, snad trochu odměřeného, ale ne nepřátelského, a i kdyby to nebyl starý Prošek, pak vlčák dovádějící v řece, to je jistojistě Holan.

"Prošek se vracel z hospůdky Anamo v náladě a prozpěvoval si vojenské písničky. Uměl jich mnoho, ve válce bojoval v Srbsku. V boku mu zůstala nevyndaná střepina, ale ta ho přestala zlobit, jakmile měl v sobě několik ostrých. Když dorazil s lodí k nám, dal vlčákovi Holanovi pusu na čenich a sedl si pod vonící akát."  
 
Paní "Prošková", kterou prozatím nechám v uvozovkách, ta si někdy četla knihu, někdy dováděla se psem, ale všechno to dělala právě kousek od balvanu trčícího z vody, zamotaného do chapadel lakušníku, který vzýval ke stavění.  


Osmělil jsem se až třetího dne."Proškovi" byli někde pryč, i tak jsem se řekou téměř plížil, až tomu k místu. Vytáhl jsem rychle z vody velký kámen připomínající diamant, a pak hledal pod vodou, nikoli očima, ale jen hmatem, až jsem našel něco?! Nebyl to kámen, ale kus železa. Chvíli jsem váhal a pak začal balancovat. Netrvalo to ani příliš dlouho. Když se to zaseklo, rozhlídl jsem se, a chataři už byli zase doma! Trochu mě to znejistělo, ale ta žena, jakoby to odtušila, řekla: "Nevadilo by vám, kdybych si to vyfotila? Děláte nám to tady krásný." 

Teď, po týdnu mi přišel mail a v něm fotky. Kamenné sochy v řece. Ty moje. Podíval jsem se na adresu odesílatele. A, nebudete tomu věřit, ale fakt nekecám, poslala mi je: paní Prošková!


V textu jsou ukázky z knihy Oty Pavla Zlatí úhoři, foto J. Prošková

úterý 5. června 2018

OPILÝ BALANCER aneb BRAŠULE, TO NEUDĚLÁŠ!

Je to už hodně dávno, ale teď jsem si na to vzpomněl: na armádním kurzu přežití ve Vyškově jsme dostali mimo jiné i úplné základy bojového systému Musado. Tehdy jsem se dozvěděl zajímavou věc: "pánové, já jsem četl v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí takovou zajímavost..." Jedna z lekcí probíhá tak, že jdou všichni vojáci do hospody, tam se vylejou jak vázy a teprve pak začíná výcvik. Má to svoji logiku. Bojovníci si zkoušejí, jak se mění jejich smysly a reakce v otupělém stavu. Všechno je totiž trošku jinak. Mizí ostražitost, rychlost, ale zase rostou odvaha a jakási ladnost. Teda jestli se motýlí poletování nabušenýho chlapa v maskáčích dá nazvat ladností.
Jak to souvisí se stone balancingem? Něco podobného se děje i mně. Když se čirou náhodou, zcela výjimečně, svátečně, zlehýnka opiju, tak se samozřejmě vzedme jistá dávka exhibicionismu, ale přichází i něco zvláštního. Člověk je daleko rychleji a víc uvolněný a taky je odvážnější a zkusí tedy věci, které by se mu za střízliva zdály nemožné. U spousty jiných činností to může být velmi nebezpečné, u balancování ne, tedy vyjma možného rozbití vyvažovaného předmětu ("jestli se tady něco rozbije a obzvlášť talíře po babičce..,") protože kameny, řekněme si otevřeně, se na večírcích příliš často nevyskytují.
Balancovat se dá naštěstí skoro všechno. A tak někdy začnu skládat flašky od rumu na sebe do komínku, a nepřestanu, dokud už dál nedosáhnu. Nebo vezmu skleničku, dám na ni prázdnou láhev, a na její závit stavím z legrace, bez úmyslu to dílo dokončit,  další sklínku, jenže obecenstvo začne hecovat "brašule, to neuděláš, to nedáš, no to je blbost, tohle prostě nejde" a pak mě i v té opilosti(!) dojde, že je vlastně na tom závitu jedno místo, kde by to šlo...

I v tom stavu, který na pár vteřin v pekelném soutředění ustoupí, to opravdu jde! A docela snadno. Tak se na mě nezlobte. To puzení je prostě silnější než já. A dokonce si myslím, že to tak má každej. Teda aspoň každej balancer. Nebo ne?

(tento článek nemá propagovat alkohol ani omlouvat sklony k alkoholizmu, ale Božkov se samozřejmě  může se sponzorskou nabídkou ozvat:)


středa 23. května 2018

TAKOVÉ TO PRAVÉ ŠPIČKOVÁNÍ

Byl jsem jen na obchůzce. Chvíli po lukách podél Berounky, pak, když se do cesty postavila skála, kousek po kolejích, kochačka na mostě (řeka prokvetlá lakušníkem), a následně už proti proudu, trochu prozkoumat staré sruby ve stínu skal pod Brdatkou... To se cesta zúžila ve stezku, stezka v pěšinu a pěšina v intuitivní klikatici mezi břitvami kopřiv. 

Najednou se postavil do cesty. Obrovský kamenný stůl, který se kdysi utrhl ze skal nade mnou, udělal určitě pár teatrálních dunivých salt a těsně před řekou žuchnul pevně do hlíny. A pod ním se rozlíltly naštípané kameny s ostrými špičkami. Vyzývavé, dalo by se říct.

Tak jsem odložil do stínu batoh se špekáčky a rohlíky na večerní opíkačku, a šel to zkusit. Jo, chce to najít chybu na co nejvyšším bodě kamenného obra, vzít do ruky nějaký hezký kousek, otáčet a vyvažovat. Povedlo se.  Takhle jsem jich naskládal celkem pět a nutno říct, že se ani moc nevzpíraly, poslušně se zapíchly, jako by věděly, že si už za pár minut budou moct klidně někam zase lehnout. 

Teď bylo cítit napětí. Začal jsem si to uvědomovat při posledních balancech, jak mnou při postavení kamene na špičku projede klid, veškeré nahromaděné pnutí se přesune do stavby samotné. Dřív či později musí zákonitě spadnout. Nejen kvůli větru, zemětřesení, dešti... ale právě kvůli tomu nahromaděnému napětí, jako když se napne tětiva luku nebo natáhne pružina. 


Musím jít, opustit to energické místo. Slunce ochabuje a mě ještě čeká kus cesty k brodu,  bolestivě překročit řeku bosýma nohama a vrátit se do bodu nula. Jako ty kameny. 



neděle 29. dubna 2018

TAJEMSTVÍ PUTOVNÍHO KAMENE


 Chystám se na to dost dlouho. Vlastně už jsem byl nenápadně upozorněn, že prodlévám. Protože putovní kámen by měl logicky putovat a ne se válet v ložnici na trámu. Prostě mi loni na podzim (no jasně, já řikal, že to trvalo dlouho) přišla tahle zpráva:

Zduř. Mám v hlavě nápad který by se mohl líbit. Letos jsem si půjčil od Rudy Nováka (Waypa) jeden kámen, udělal s ním pár fotek a napadlo mě poslat ho dál. Prostě z něj udělat putovní. Mám spojku na Kladno, případně Prahu. Takže si myslím, že by stačilo najít (asi hospodu) kde by se předal, případně tam počkal do vyzvednutí. Lukáš Vosmík

Nějakou dobu trvalo, než putovní kámen doputoval, pak přišla zima a s ní plískanice, hnusota, lezavo, pak i mráz, sníh... No prostě nešlo stavět. Skoro bych už na ten kámen zapomněl, prozatím totiž putoval akorát po jednotlivých místnostech domu, ale pořád se sám tak nějak připomínal. Hlásil se.

Jeho čas přišel právě teď. Hodil jsem ho do brašny k foťáku a vyrazil k Berounce. Musel jsem mu nejdřív najít kámoše a nebylo to jednoduchý. Kameny na louce už pomalu zarůstaly, navíc bylo čerstvě po dešti, takže mazlavo. Ale tohle místo je opravdu pokladnice, takže za chvíli jsem měl svoji hromádku, každý kámen jsem otřel od bahna trsem mokré trávy, abych mohl začít stavět.

Nešlo to zrovna lehce. Základ, vlastně téměř celou stavbu, jsem měl docela zmáknutou. Prvních pět kamenů by tak zvaně drželo, ale ten putovní, ten se vzpěčoval. Když tam nebyl, bylo těžiště jinde a jakmile jsem začal puťáka "opírat", musel jsem opatrně posouvat ten kamínek pod ním, tím narušil rovnováhu a jelo to celý dolů. Na začátku jsem si myslel, že to stihnu, než slunce zmizne za kopec, ale byl jsem nakonec rád, když jsem předběhl aspoň tmu. Dal jsem to!

Udělal jsem pak asi milion fotek a taky video. Aby bylo jasný, jak vratká celá stavba byla, na závěr jsem to celý doslova sfouknul.


Tak. Úkol splněn. Je na čase puťáka vyslat zase do světa. Bude to teda překvapení. Jméno neprozradím, ale pojede do Olomouce. Těším se na pokračování! Těšte se. Uvidíte to tady.

 

pondělí 16. dubna 2018

ONO TO ZASE JDE! BEZDRŽA.

Je to jako když na jaře prvně vytáhnete kolo. Nebo motorku. Takové to šimrání v břiše. Netrpělivé chvění rukou. A neopodstatněné obavy, jestli to po dlouhé zimě půjde, jestli to nebude padat.

 Vejdete do krajiny, zkontrolujete, jak moc Berounka po zimě otekla, hádáte, kdy už stromy v údolí zbělají bzučícími květy, spěcháte, abyste nepropásli přistávací manévr labutí na ranveji řeky, prozkoumáte čerstvé bobří dílo... Ale stejně se nakonec přistihnete, že mimoděk prohledáváte zemi před sebou jako s detektorem kovů, jen místo starých mincí je vaším pokladem ten co nejzvláštnější kámen. Říční kameny jsou hluboko pod hladinou; to louka, ještě s nizoučkou travou, je teď rautovým stolem stonebalancera. 


A tak jsem sesbíral hromádku ohlazených kamanů, lehl si k nim jako žravý mistr Karel ve Slavnostech sněženek při plení záhonu, a začal vyvažovat. (Týjo, teprve teď po týdnu mi došlo, z čeho mě bolí pravý bok:).

 Nejdřív pár základních triků na rozcvičenou a následně přidávat materiál a posouvat kameny i hranice až na nejzazší mez. Ignorovat hejna štípavých mušek, zapomenout na sluneční časomíru, milimetr po milimetru hledat ten jediný bod. Místo, za kterým by přišel neodvratný pád. Je to, jako jet s prudkého kopce na kole "bezdrža". Nebo na motorce po zadním kole. 

Ono zase to jde!