To místo jsem si vybral už dřív: okno zříceniny s výhledem do okolorovaného listoví. Čekal jsem jen na tu pravou chvíli a na slunnější počasí. Luxuní podzimní vize. Nenechal jsem proto nic náhodě. Pro jistotu jsem si vzal do batohu i pár kamenů z domu, kdyby na místě nebylo nic stavitelného. Krom toho samozřejmě foťák, stativ, vodu na případné omytí kamenů...no deset kilo jsem do toho kopce určitě táhnul.
Petrohrad je vlasně zřícenina v levém, čili nepravém, slova smyslu. Podle místních nástěnkářů založil v roce 1650 Heřman Černín na troskách hradu Petrohrad kapli ve formě rotundy, zasvěcenou Všem svatým. No a nad ní nechal hrabě Evžen Černín vystavět rozhlednu - v podobě umělé zříceniny - s velkými okny a schodištěm...to ovšem až ve čtyřicátých letech devatenáctého století.
Po cestě jsem si posbíral nějaké místní kamení a vlekl ho v igelitce nahoru taky, přece jen původní je lepší než z dovozu. Když jsem vystoupal až k té imitaci zříceniny a vykoukl z okna, zjistil jsem, že už je po všem. Tedy co se týče krajinky v podzimním hávu. Opadáno. Podzimní móda je stejně pomíjivá, jako stone balancing. No, další rok čekat nebudu, jdu pomíjivě stavět...
Tak nějak se to ve mně rozhodlo, že půjdu do protiváhy - tedy že budu kameny vršit tak, že ty spodní závisí na hmotnosti horních a celou soustavu dostane do rovnovéhy až (před)poslední kámen. Žádná legrace. Zvlášť když se sem sem tam vydrápe nahoru nějaká zpovykaná rodinka v emočním vyvrcholení nedělního výletu. Ale s tím jsem musel počítat. Po nějaké době přece jen opřu finišera a rychle fotím. Nejen podzim je na spadnutí - v okně je průvan a za chvíli to celé s žuchotem padá na římsoví.
Žádné komentáře:
Okomentovat