2 NEJKRUTĚJŠÍ NEPŘÁTELÉ STONE BALANCINGU?

Jaro se už několikrát tak hluboce nadechlo, že by si ho člověk při letmém setkání na ulici skoro až popletl s létem. Je polovina dubna; to se nechá kdekdo nachytat. Už slyším, jak to navoněné cosi následně ze zároží dělá desetiprstý nos a posměšně křičí: Apríl!

Stojím spoceně, udýchaně na haldě bývalého dolu Max u Libušína. Rozhlížím se do kraje a v hlavě mi hučí promítačka s útržky filmového týdeníku o tom, jak byl bývalý Důl Max pojmenován na Důl presidenta Beneše a president obdržel darem sto vagónů černého uhlí. A hned mě napadá, co s tím uhlím sakra asi tak dělal? Kam zmizelo to uhlí? Nemluvě o Mlíkaři. A pak - proč se na tomto dole přejmenováváním hloubily dějiny? Max, Beneš, Fierlinger, Gottwald... Skřivánci už pípají: Kluci, ukradli nám pravdu, kurvy, kde ta pravda je? A pro tu podstatu člověka, který vidí samé ideje a zakopne o kdejaké hovno, pro tu jsem přehlídl, že slunečnou oblohu mám za sebou, tedy jakože už byla, a že nad Smečnem povlávají mourovaté záclony, už jsou na dohled...a najednou poryv větru udeří do nebeskýho okna, skřípne záclonu a mrskne mi hrst krupek přímo do tváře: 

"Při pravém aprílovém počasí je venku větrno, chladno a velice rychle se střídají silné přeháňky, které jsou většinou sněhové nebo doprovázené krupkami, se slunečnou oblohou." 

Přeháňka přehání a přežene se. Stojím vítězně zbylý, nevědom si, že nepřátelé číhají dál v zákopech haldy a rozhlížím se. Už ne do kraje, ale mnohem blíž, přízemněji, do rumiska. Sbírám stavební materiál a stavím vratce na padlý sloup s modrou turistickou značkou(?). Dostatečně dekadentní.  

Balancuji. Připravím mobil...prásk. Neviditelný nepřítel udeřil ze zálohy. Druhý pokus. Foťák, už už,...chrst a prásk. Znovu. A znovu. Nedám se. Cvak.  Několikavteřinový vítěz na piedestalu...a prásk. 

Takto hrdinně jsem se utkal se dvěma nejkrutějšími nepřáteli balancerů: větrem a deštěm, kterým (už) neporučíme. A šel si lízat rány do podhaldí, do závětří kmenů bříz, k téměř klidné hladině Libušínského jezera. 

 Video, ze kterého je tentokrát jasně patrné, jak tuhý boj jsem vedl:

 

BRÁNA DO OBORY

Jel jsem autem podél Lánské obory a chvílemi se nechával zlákat dějstvím, které se dohrávalo ode mě vlevo: Slunce problikávalo za vertikálními žaluziemi stromů a já to slyšel očima. Znáte ten zvuk? Dítě, které přejíždí klackem po plotě z vlnitého plechu.  Jenže tentokrát to byly paprsky slunce, které drnčely o nahaté kmeny stromů. 

A tak, když jsem v lese mimo cestu uviděl kamennou bránu, nejdřív mě to ani nepřekvapilo, protože tak nějak zapadala do toho snivého rozjímání. Musel jsem zastavit a ujistit se, že to není přelud.  V létě i na podzim zakrytá listovím, v zimě mlhou a šedí. To až teď, v předjařeném nasvětlení se ta brána objevila. Byla tam! 

Bylo rozhodnuto. Jen jsem znejistěl, jestli budou blízko nějaké pěkné kameny. Sklouzl jsem se z břehu dolů a prošel tou bránou se vzrušením lovce. A hned za ní jsem uviděl starý, poctivě stavěný most, a říčku. V ní jistojistě budou dílky kamenné stavebnice, k níž neexistuje žádný návod. Trošku jsem je omyl od hlíny, jako brambory před vařením, a pak se s těžkou náručí vydrápal z koryta nahoru. 

Kameny jsem použil do jednoho, všechno to šlo nacvičeným pohybem, rutinně, na zídce mostu s mechovým teppichem, pěkně v protisvětle. A ani finální trojúhelník, takový zvláštně prorostlý jinou horninou, ani ten mi nedal příliš zabrat, snad minutu - dvě a bylo to, stál na špičce, zaseknutý v čase. Na jeden z výčnělků stavby jsem doservíroval nalezenou šnečí ulitu - kýčovitý podpis na závěr. 

Odcházím bránou, ohlížím se...soška nad říčkou ještě stojí, jako hůl svatého Kryštofa. A já se vracím do auta a do svých představ, ve kterých se ta vachrlatá kamenná hůlka v jaře rozpučí, zazelená, a obr se o ni opře, aby přebrodil řeku s dítětem na zádech, ale já už vím, že to není obyčejné dítě a tak ten malý balanc na úplně malinkatou chvíli ponese veškerou tíhu tohohle světa.

Video na mém YouTube kanálu 

Mapa místa: Myší díra u Brejlu 

VÍTE CO JE TO XEROFOBIE?

Říká se tomu xerofobie. To se  na pár dní zkazí počasí, zdraví, denní program, několik dní zůstanu neplánovaně viset doma nebo ve smyčce povinností ...a už se vyjevují abstinenční příznaky. 

 "Náhlé vysazení či podstatné snížení dávky může být doslova život ohrožující," varuje jeden web v souvislosti se závislostmi. A já jsem se nespíš závislým stal - na stone balancingu. A teď mám příznaky xerofobie - strachu ze střízlivosti. 

Pro tyto prachbídné dny máme doma obrovskou vázu. Tedy - měli jsme ji původně jako zkrášlovač bytu, ale postupně nabyla nové role. V té váze jsou totiž kameny z celého světa. Z většiny mých putování pustinami. Na rozdíl od Zikmunda s Hanzelkou, já se nedokopal na ně nalepit štítky s místem a datem nálezu. Ale i tak mám u mnohého z nich tušení.

A tak když se začne xerofobie ozývat, uklidím jídelní stůl, dám na něj jednobarevnou deku a začnu se přehrabovat ve váze. Kameny, kamínky, mušle, ulity...Neznám je podle názvu, ale jejich tvary, jejich chyby, jejich pihy na kráse, ty už mám přečtené jako by byly psány brejlovým písmem.

Libye, Maroko, Turecko, Sýrie, Albánie...skládám je na sebe, prapodivnou slepou mapu světa...a je mi zase fajn. 

NA ČEM TO STOJÍ? ČTYŘI ZÁSADY STONE BALANCINGU

Už je to teprve něco přes rok - dalo by se napsat farizejsky. Je to prostě něco přes rok, co jsem postavil svůj první kámen na špičku. Za tu dobu jsem se při průzkumu bojem přece jen něco málo naučil. O kamenech, o stone balancingu, o jeho focení, o rovnováze, o sobě. A ač se necítím být fundován k tomu, abych o tom workshopoval (což mi už bylo nabídnuto!:), ze zákrytu monitoru si mudrovat takhle grafomansky dovolím. 

Tááákže. Co je to stone balancing asi tušíte. Pokud ne, můžete si o tom přečíst na wikipedii, v jejíž české mutaci kupodivu neexistoval o tomto umění zápis - až do mého zásahu (nebojte, přihlašovací údaje už jsem zase statečně zapomněl). Dnes vám chci spíš popsat, co předchází výsledku - tedy vyvážení kamenů do nějaké estetické, pokud možno předem dané, podoby. Tedy parafrází řečeno: Jak se staví...kamenný sen. 

Samozřejmě se k tomu dá přistupovat tak, že na náhodném místě na sebe naskládáte pár šutráků, co vám zrovna přijdou pod ruku, do nějaké divnopolohy a je hotovo. Ze začátku jsem to taky tak trochu chápal a určitě provozoval. Na výsledku samotném, ale hlavně na následné fotce, to pak ale bylo sakra vidět. Postupně jsem proto došel k několika zásadám. Na čem to tedy celé stojí? Potřebujete mít:
 

• zajímavé místo
• tvořivé kameny
• nějakou vizi
• trochu trpělivé šikovnosti 

Zajímavé místo

Velké množství stone balancerů staví u řeky nebo přímo v řece, v jezeře, rybníce, v moři...prostě v kontaktu s vodou. Nabízí se tam možnosti zajímavých odrazů v hladině nebo fotek na dlouhý čas, kde pohybující se voda tvoří zajímavé obrázky. Stavět ve vodě ale znamená náročné podmínky, proto je většina vodních balancerů oděna do neoprenových brodicích kalhot, podobně jako rybáři. Zajímavé fotografie ale samozřejmě nabízí i souš. Jedním z důvodů, proč jsem začal se stone balancingem je totiž i poznávání nových míst. Důležité ale je, aby pozadí nebylo příliš domninantní a nepřebilo samotnou stavbu.

Tvořivé kameny

Kameny (či jiný stavební materiál) jsou samozřejmě základ. Důležité je najít nejen takové, se kterými se bude dobře stavět, ale i ty, které budou dobře vypadat. Měly by být samy o sobě něčím zvláštní, zajímavé. Hledání takových kamenů může někdy trvat stejně dlouho jako samotný balanc nebo i déle. Po vzoru "starých borců" už jsem měl jednou vyhlédnuté luxusní místo, leč téměř bez kamenů, a tak jsem si nesl v batohu pro jistotu ty své už z domu. Viděl jsem ale například na Gravity Meditation neuvěřitelnou sérii fotek z různých míst, vždy se stejnými třemi - prostě takovými cestovními kameny. Stavět se dá i z lecčeho jiného, což má řadu úskalí, ale o tom někdy příště.

Nějaká vize

Mnohokrát jsem se mordoval s nějakým opravdu technicky náročným balancem, kdy se kameny téměř nedotýkaly - velký sportovní výkon, dalo by se říct - ale na výsledné fotce to pak nebylo vůbec vidět. Naopak někdy se stane, že i obyčejná stavba vypadá v konečném výsledku luxusně. Každopádně je dobré mít dopředu nějakou představu - malíř ani sochař taky nezačnou tvořit s očekáváním, že z toho něco vypadne... Pravda - i při stone balancingu se může stát to, co se stalo mně při vyřezávání ze dřeva: začal jsem vyřezávat lžičku a ve výsledku z toho byla sova. Ale hezká:)

Trocha trpělivé šikovnosti

Aby bylo jasno: nejsem ani trpělivý ani šikovný. Spíš naopak. Proto také mé blízké okolí nechápe, že zrovna já...stone balancing mě ale záhadným způsobem obému samovolně učí. A tak jsem třeba i tři hodiny v kuse schopen nemyslet na nic jiného, než na samotné dílko: mrznout, trpět dřevěněním nohou, nechat se upíjet komáry, štípat mravenci...a trocha trpělivé šikovnosti se dostavuje.


Sledovat mě můžete také na facebooku: http://fb.me/psbalance

BALANC V OKNĚ PETROHRADU

To místo jsem si vybral už dřív: okno zříceniny s výhledem do okolorovaného listoví. Čekal jsem jen na tu pravou chvíli a na slunnější počasí. Luxuní podzimní vize. Nenechal jsem proto nic náhodě. Pro jistotu jsem si vzal do batohu i pár kamenů z domu, kdyby na místě nebylo nic stavitelného. Krom toho samozřejmě foťák, stativ, vodu na případné omytí kamenů...no deset kilo jsem do toho kopce určitě táhnul. 

Petrohrad je vlasně zřícenina v levém, čili nepravém, slova smyslu. Podle místních nástěnkářů založil v roce 1650 Heřman Černín na troskách hradu Petrohrad kapli ve formě rotundy, zasvěcenou Všem svatým. No a nad ní  nechal hrabě Evžen Černín vystavět rozhlednu - v podobě umělé zříceniny - s velkými okny  a schodištěm...to ovšem až ve čtyřicátých letech devatenáctého století. 

Po cestě jsem si posbíral nějaké místní kamení a vlekl ho v igelitce nahoru taky, přece jen původní je lepší než z dovozu. Když jsem vystoupal až k té imitaci zříceniny a vykoukl z okna, zjistil jsem, že už je po všem. Tedy co se týče krajinky v podzimním hávu. Opadáno. Podzimní móda je stejně pomíjivá, jako stone balancing. No, další rok čekat nebudu, jdu pomíjivě stavět...

Tak nějak se to ve mně rozhodlo, že půjdu do protiváhy - tedy že budu kameny vršit tak, že ty spodní závisí na hmotnosti horních a celou soustavu dostane do rovnovéhy až (před)poslední kámen. Žádná legrace. Zvlášť když se sem sem tam vydrápe nahoru nějaká zpovykaná rodinka v emočním vyvrcholení nedělního výletu. Ale s tím jsem musel počítat. Po nějaké době přece jen opřu  finišera a rychle fotím. Nejen podzim je na spadnutí - v okně je průvan a za chvíli to celé s žuchotem padá na římsoví.

Nejsem smířený s kvalitou stavby i fotek a tak stavím nanovo. Po třech hodinách začínám trochu prochladat a navíc rychle padá světlo. Takže se musím spokojit i s ne s úplně stoprocentním snoubením vize a výsledku. Umění možného. Posuďte sami...

 

BALANC NA KOKSU

Podzim all inclusive. Na obloze umouněný hadr nasáklý pachem hnijícího listí, bahna a vody z kaluží...vzývá k válečce na dečce před rozfajrovaným krbem - nebo - k cestě do mého oblíbeného brownfildu. Ministerstvo pro místní rozvoj by to nazvalo „deprimující zónou“. Bývalá Vojtěšská huť je přesně to, co do pošmourného odpoledne zapadá. A když mour, tak oblast bývalé koksovny. Torzo zavážecí věže ještě stále odolává, tady možná vyraženému, zubu času. Ta industriální příšera z dálky vypadá, jako by se každou chvíli měla rozejít rozzuřeně směrem do centra. Námět na film? No, zatím stojí. A tak se sutí, plevelem a odpadky prodírám já k ní.  Plán zní: stone balancing pod tou železobetonovou(?) bestií, která už je vlastně stone balancingem sama o sobě.

Začínám sbírat materiál. A hned vidím parádní základ - pneumatiku. Bude to těžký, protože jakýkoli jiný materiál než kámen přináší řadu problémů. Třeba u gumy je problém předvídatelný - je gumová. A taky kulatá. Ale je krásná:) Poblíž se povaluje bůhvíkdesevzalý peň stromu s vytrčenými pahýly. Snad to ustojí... Teď ještě najít nějaké pěkné "chytré" kameny - takové ty anomální. Jenže tady je to 50 odstínů černi - buď drolící se kusy koksu nebo zbytky cihel samozřejmě taktéž notně začerněných...ale to se dalo čekat. Sbírám po okolí divnotvary a skládám si je na hromádku. Když už jich mám dost, hledám nejlepší místo na stavění - kvůli pozdějšímu snad focení.  

Pneumatika, zdá se, bude stát celkem dobře. Tedy do chvíle, než ji začnu zatěžovat. Kolo překvapivě nemá tendenci "ujet", ale padá do stran. Vložím tedy kus betonu dovnitř, abych ho stabilizoval. Horší je, že guma se má snahu ohýbat, - je to přeci jen guma - sice jen nepatrně, ale při balancování je to znát. Chvíli mi trvá, než pochopím těžiště jednodlivých kamenů, ale jde to celkem svižně. Tedy do chvíle, než se zhora začne sypat prach. Neochotně odhodím kameny a utíkám pryč. Chvíli čekám a pak se ostražitě vracím na místo zamýšlené stavby. Opakuje se to tak několikrát. Výška, ze které se uhelný prach sype, je varující. Jestli se utrhne něco většího a trefí mě to...tak zase raději utíkám. 

Nejhorší balancování je, když jste při něm nervní nebo nervózní. "Viníkem" můžou být neustálého kontaktu chtivé děti, čumilové pietní i čumilové remcaví, vybrující mobilní telefon, komáři, tlačící čas...nebo - milující se(?)  holubi. Takové bylo moje odhalení pod zavážecí věží - holubi! Vyváděli tak, že dolů shazovali zbytky uhlí. Po nějaké době jsem se to pokusil vytěsnit...a výsledkem jsou tyto záběry, páchnoucí uhlím a dehtem, stejně jako nevypratelné fleky na mých kapsáčích.

 

NEJTĚŽŠÍ BALANC - TŘI HODINY PRO LIBUŠI!

Měl to být jen takový lehký balanc - jako předzvěst Noci kostelů, vzniklo z toho ale nejdelší a nejtěžší vyvažování, co jsem zatím zažil. Balanc pro Libuši.

To místo před kostelem svatého Jiří jsem měl vyhlídnuté dlouho, byl jsem tam v dubnu s rodinou, tehdy jsem si už i nasbíral kameny a začal stavět, ale ostatní to moc nebavilo, takže jsem materiál nechal na hromádce a těšil se, jak se sem někdy vrátím. A teď jsem zpátky. Jenže tráva za ten čas hodně povyrostla - nad pás - a kameny zmizely. Chvíli jsem zkoušel je najít, ale od začátku jsem věděl, že by to byla véééliká náhoda. Nebyla.

 

Pamatoval jsem si, že hodně kamenů bylo za takovým valem, kde patrně začínalo hradiště Libušín, a tak jsem se tam vydal. A hned jsem to spatřil. Hodně vysoký pařez a v něm vyklovaná nebo vydlabaná obrovská díra. Chvilku jsem sbíral kameny, zkoušel, co by vypadalo nejlíp...a pak jsem se na to vrhnul. Našel jsem ulitu šneka a rozhodl se, že ji tam zapracuju. Do karet mi hrál vydutý kamínek, který šel na ulitu krásně položit. Ale všechno ostatní bylo špatně. Souboj trval už přes dvě hodiny. Ač to nevypadalo nijak komplikovaně, nešlo to, viklalo se to a pořád hroutilo. Několikrát jsem vyměnil horní kámen, ale všechno marné, tentokrát to jím nebylo. Bylo tam příliš neznámých, na oblé ulitě každý milimetr znamenal moc. Už jsem nevěděl, jak si sednout nebo kleknout, zjistil jsem naprosto zřetelně, co znamená, vystát někde důlek, v tomto případě tedy vyklečet - měl jsem hnědě mokrá kolena.

Příroda kolem si na mě zvykla. Asi metr ode mě vylezla z nory lasička, mravenci cupitali i přímo po kamenech, které jsem balancoval, z míst, která jsem si nepopálil o kopřivy, teď klidně upíjeli komáři, jakby věděli, že jsem připoutaný oběma rukama ke kamenům...byl jsem hodně blízko s tím mrsknout do křoví a odejít, ale nechtěl jsem opustit to kouzelné místo.

Trvalo to nakonec asi tři hodiny. Můžu jen odhadovat. Čas vymizel. Slunce se sneslo ze špiček stromů a začalo si pomalu stlát ve větvoví. Postupně jsem přestal vnímat dětské hlasy od kostela, flétny, na které někdo hrál...až jsem byl zase sám, jen já a kameny. Cítil jsem, že už je nedržím, ale jen se dotýkám... A pak...zaseklo se to jako ryba na háčku. Byl jsem šťastný.

Podívejte se na video: