Jel jsem autem podél Lánské obory a chvílemi se nechával zlákat dějstvím, které se dohrávalo ode mě vlevo: Slunce problikávalo za vertikálními žaluziemi stromů a já to slyšel očima. Znáte ten zvuk? Dítě, které přejíždí klackem po plotě z vlnitého plechu. Jenže tentokrát to byly paprsky slunce, které drnčely o nahaté kmeny stromů.
A tak, když jsem v lese mimo cestu uviděl kamennou bránu, nejdřív mě to ani nepřekvapilo, protože tak nějak zapadala do toho snivého rozjímání. Musel jsem zastavit a ujistit se, že to není přelud. V létě i na podzim zakrytá listovím, v zimě mlhou a šedí. To až teď, v předjařeném nasvětlení se ta brána objevila. Byla tam!
Bylo rozhodnuto. Jen jsem znejistěl, jestli budou blízko nějaké pěkné kameny. Sklouzl jsem se z břehu dolů a prošel tou bránou se vzrušením lovce. A hned za ní jsem uviděl starý, poctivě stavěný most, a říčku. V ní jistojistě budou dílky kamenné stavebnice, k níž neexistuje žádný návod. Trošku jsem je omyl od hlíny, jako brambory před vařením, a pak se s těžkou náručí vydrápal z koryta nahoru.
Kameny jsem použil do jednoho, všechno to šlo nacvičeným pohybem, rutinně, na zídce mostu s mechovým teppichem, pěkně v protisvětle. A ani finální trojúhelník, takový zvláštně prorostlý jinou horninou, ani ten mi nedal příliš zabrat, snad minutu - dvě a bylo to, stál na špičce, zaseknutý v čase. Na jeden z výčnělků stavby jsem doservíroval nalezenou šnečí ulitu - kýčovitý podpis na závěr.
Odcházím bránou, ohlížím se...soška nad říčkou ještě stojí, jako hůl svatého Kryštofa. A já se vracím do auta a do svých představ, ve kterých se ta vachrlatá kamenná hůlka v jaře rozpučí, zazelená, a obr se o ni opře, aby přebrodil řeku s dítětem na zádech, ale já už vím, že to není obyčejné dítě a tak ten malý balanc na úplně malinkatou chvíli ponese veškerou tíhu tohohle světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat