ŽRALOČÍ ZUBY

I když byl vítr, vyrazil jsem. To pnutí je čím dál silnější. Ke Žraločím zubům je to nějakých sedm kilometrů, takže jsem osedlal horáka, u Poldovky zahnul doprava šlapal. První zastávku jsem měl u kostela Narození sv. Jana Křtitele. Amíci kousek odtud shodili za druhé války bomby, když bombardovali strategická místa a nějak se sekli. Nasypali to do dubského lesa, kde byli schovaní právě před leteckými útoky dělníci z hutí. Nepřežilo jich 38.

Kostelík uprostřed lesa má mystickou atmosféru. A když jsem viděl pobořenou hřbitovní zeď s průhledem dovnitř, neodolal jsem. Chvíli jsem čekal, než se odbelhali nějakcí dva starší procházkáři, objel kostel dokola a vrátil se zpátky. Nebylo to nic složitého, šlo to snadno. Horší to bylo s focením. Vždycky mi až pozdě dojde, že balanc na místě se silným, členitým pozadím se pak blbě fotí a navíc moc nevynikne. Snad se to podařilo. Cíl cesty byl ale o něco dál...

Ke Žraločím zubům není žádné pořádné značení. Naštěstí mám mapy v telefonu a tak se lesními cestičkami aproximačně dostávám až k ceduli "Přírodní památka Žraločí zuby". Kameny by tady měly být konečně tvrdé (jako kámen:), jelikož jde prý o silicity (buližníky). Mělo by se to tady hemžit zkamenělinami včetně zubů dvanácti druhů žraloků a zkamenělými výkaly. Nenašel jsem teda ani hov*o:) Kameny jsou to ale vizuelně zajímavé. Jako řezané nějakým strojem. Vyrazil jsem na obhlídku, výběr a sběr. Byl jsem trochu nervózní, aby mě u toho někdo neviděl, protože bych musel tutově vyvětlovat, že nejsem na čórce fosílií. Naskládal jsem si to pěkně na mechem poroslý kamenný stůl začal stavět. Vítr sílil a do toho začalo lejt. Meteoradar v mobilu ale hlásil pouze lokální přeháňku, tak jsem mu uvěřil a dělal jakože nic. Ty kameny byly hrozně těžký a ten horní jsem chtěl postavit na špičku, ale ta byla teda hodně špičatá. A jelikož mám zásadu, že kameny nijak neupravuju, tak jsem se s tím mordoval snad dobrou hodinu. Naštěstí vylezlo sluníčko, takže už jsem bojoval jen s větrem a sám se sebou. Párkát mi to podjelo ve finiši, tak jsem jen doufal, aby mi to neslítlo na pracky, protože tyhle šutry by se krve dořezaly.

 



















Podařilo se. Velká úleva. Dobrej pocit. Začal jsem to fotit, ale sluníčko v kombinaci s mraky a stromy ve větru hrozně zlobilo. Snad jsem se porval i s tím. Po nějaké čtvrthodině jsem foťák uklidil a odcházel do kopce ke kolu. Když v tom najednou zvuk, jakoby někdo za mnou nesl dvě síťovky plné lahváčů. Otočil jsem se a už viděl kamenný stůl prázdný, zase čistě prostřený mechem.

V ROKLI

Pokud byste projížděli kolem autem, vůbec by vás nenapadlo, co se v remízku kousek od cesty skrývá za skvost. Je to vzdušnou čarou dva kilometry od místa, ze kterého Libuše ostrozračně na třicet honů viděla toho řemeslníka, tedy přesně na druhou stranu. Polní cestou jsem šel asi padesát metrů a smetištěm se spustil dolů do koryta neviditelného Svinařovského potoka. Jak začalo ubývat odpadků, začala se rokle prohlubovat a krášlit. Tady už opukové koryto přestalo trpět žízní a nechávalo rosit první čůrky vody. 

Do cesty padly tři stromy. Soudě dle stupně trouchnivění a také hustoty mechového porostu, déle než před nedávnem. Přesto, že jsem byl podle wikipediových fotek natěšen na dramatičtější scenérii, která mě patrně čekala níže, neodolal jsem tomuto pohádkovému místu a řekl si, že rozcvička se odehraje tady. No rozcvička. To jsem netušil, že jsem si pozvedl docela velké sousto.

Šlo o soustavu šeti kamenů, které měly stát v protiváze. Když už to vypadalo, tak mi to začalo ujíždět po tom mechu. No, několikrát jsem to jako lego rozložil a začínal znovu na motivy předchozí představy. Asi po hodině jsem to dal! Pár fotek a když jsem se chtěl podívat z druhé strany, stoupnul jsem patrně příliš blízko pně a šlo to celé dolů. Usmál jsem se a pokračoval dál.

Našel jsem další úchvatné místo porostlé oroseným mechem, sem tam se z něj jako z mačkané pěnové houby tlačily pramínky vody, ale řekl jsem si, že se půjdu podívat ještě dál a kdyžtak se sem vrátím. Byl to jen kousek a sevřela mě opravdová rokle. Paráda. Posbíral jsem čtyři kameny a snažil se je umístit do šikminy ve skále. Nejtěžší byl samozřejmě ten poslední, největší kámen, byl dost těžký a musel jsem ho balancovat už v úrovni své hlavy, takže fuška na fyzičku.

Když se to povedlo, měl jsem samozřejmě radost. Chtěl jsem se s tímhle balancem vyfotit a natočit video. Ale jak, když jsem s sebou neměl stativ? Foťák jsem tedy se strachem "vybalancoval" o kousek dál taky na skále a dal to na samospoušť. A video? Mobil jsem potřeboval uprostřed cesty, takže jsem musel dotáhnout nějakou tlustější větev a iphone opřít na něj o kamínek, aby se záběry nechvěly a mohl jsem je pak trikovat - v ruce bych to neudržel. Ukázal se ale legračnější problém - potřeboval jsem pro efekt tu stavbu shodit, ale za boha jsem nebyl s to ji šutrem trefit. Uff!

Pomalu jsem se vracel zpátky a už jednou viděné mechové místečko mi nedalo spát, tedy spíš projít. Musel jsem to stavět přímo na zemi, takže jsem měl po chvilce na kalhotách mokré kruhy - samozřejmě na kolenou. Byl z to pěkný pětikámen. Původní vize byla zavést na něj shora dolů copánek vody, ale když jsem to udělal, nevypadalo to na fotkách moc dobře. Vylepšoval jsem proud vody tak dlouho, až jsem celý balanc rozehnal jako demonstranty vodním dělem...

To odpoledne jsem měl nějaké pnutí a musel stavět šutry na každém kroku. Takže jsem si ještě vrznul takovou snadnou dvoušutrovou "Afriku" na kmínku padlém přes potok a to jen proto, že se mi s tím nechtělo moc párat, ale zase ten kámen byl tak hezký, že by bylo škoda kolem něj jen tak projít.

 A pak, když jsem míjel ty úvodní tři pomechovaná torza ulehlých stromů, řekl jsem si, že jim tam přece jen něco zanechám, když jim ta předešlá ozdůbka spadla. Vzal jsem na to jen tři halabala kameny, ale byly dost těžké, co se hmotnosti týče a já chtěl, aby to aspoň trochu vypadalo k světu a tak jsem si umanul, že ten jeden spodní bude hodně vychýlený do boku. No byla to drbačka teda. Začínalo pršet. Už jsem myslel že to nedám. Flíska kropenatá, začínaly křehnout zmolé prsty olizované větrem. Ale - podařilo se! Párkát jsem to narychlo cvaknul, aby mi nezmokl i foťák a už už jsem letěl k autu...

 

Video ze Smečenské rokle:

7 POKUSŮ VE VOJTĚŠSKÉ HUTI

Je to zvláštní místo. Člověk musí nejdřív překonat  odpudivou cestu pěšinou kličkující mezi, eufemisticky řečeno, výstavkou nepotřebných věcí. Po zarostlých kolejích je to pak už jen kousek k industriálnímu skvostu - třem věžím vápenky Vojtěšské huti nebo soudružsky -  huti Koněvovy. To místo má zvláštní náboj a hned je jasné, že balanc tady nemůže stát z obyčejných kamenů, i kdyby tu nějaké byly. Válí se tady ale cihly, kusy betonu a taky zbytky nejrůznějších elektrozařízení, o které neměli magneti zájem.

A tak jsem si taky vyhlídl jakýsi kus kamene z podloží bývalého kolejiště, cihlu, torzo indiferentní elektrosoučásti a šel na to. Tato část balancu byla překvapivě snadná (tedy až do okamžiku, než jsem se z pokleku zvedl a tím pohnul s pražcem, na kterém to celé stálo:) Tím to ale neskončilo...

Rozhodl jsem se, že balanc doplním štítkem s elektroschematem od Tesly. Stůj co stůj, ale v tomhle případě spíš nestůj. Peklo. Určitě nejmíň sedmkrát jsem ten štítek podělanej hladkej postavil, ale než jsem vytáhl foťák, zafoukal vítr a deklík byl zase dole. Bojoval jsem statečně až do konce (tedy do téhle neideálně zakomponované fotky, po které to opět slítlo:)