Je to jako když na jaře prvně vytáhnete kolo. Nebo motorku. Takové to šimrání v břiše. Netrpělivé chvění rukou. A neopodstatněné obavy, jestli to po dlouhé zimě půjde, jestli to nebude padat.
Vejdete do krajiny, zkontrolujete, jak moc Berounka po zimě otekla, hádáte, kdy už stromy v údolí zbělají bzučícími květy, spěcháte, abyste nepropásli přistávací manévr labutí na ranveji řeky, prozkoumáte čerstvé bobří dílo... Ale stejně se nakonec přistihnete, že mimoděk prohledáváte zemi před sebou jako s detektorem kovů, jen místo starých mincí je vaším pokladem ten co nejzvláštnější kámen. Říční kameny jsou hluboko pod hladinou; to louka, ještě s nizoučkou travou, je teď rautovým stolem stonebalancera.
A tak jsem sesbíral hromádku ohlazených kamanů, lehl si k nim jako žravý mistr Karel ve Slavnostech sněženek při plení záhonu, a začal vyvažovat. (Týjo, teprve teď po týdnu mi došlo, z čeho mě bolí pravý bok:).
Nejdřív pár základních triků na rozcvičenou a následně přidávat materiál a posouvat kameny i hranice až na nejzazší mez. Ignorovat hejna štípavých mušek, zapomenout na sluneční časomíru, milimetr po milimetru hledat ten jediný bod. Místo, za kterým by přišel neodvratný pád. Je to, jako jet s prudkého kopce na kole "bezdrža". Nebo na motorce po zadním kole.
Ono zase to jde!
Žádné komentáře:
Okomentovat