Byl jsem jen na obchůzce. Chvíli po lukách podél Berounky, pak, když se do cesty postavila skála, kousek po kolejích, kochačka na mostě (řeka prokvetlá lakušníkem), a následně už proti proudu, trochu prozkoumat staré sruby ve stínu skal pod Brdatkou... To se cesta zúžila ve stezku, stezka v pěšinu a pěšina v intuitivní klikatici mezi břitvami kopřiv.
Najednou se postavil do cesty. Obrovský kamenný stůl, který se kdysi utrhl ze skal nade mnou, udělal určitě pár teatrálních dunivých salt a těsně před řekou žuchnul pevně do hlíny. A pod ním se rozlíltly naštípané kameny s ostrými špičkami. Vyzývavé, dalo by se říct.
Tak jsem odložil do stínu batoh se špekáčky a rohlíky na večerní opíkačku, a šel to zkusit. Jo, chce to najít chybu na co nejvyšším bodě kamenného obra, vzít do ruky nějaký hezký kousek, otáčet a vyvažovat. Povedlo se. Takhle jsem jich naskládal celkem pět a nutno říct, že se ani moc nevzpíraly, poslušně se zapíchly, jako by věděly, že si už za pár minut budou moct klidně někam zase lehnout.
Teď bylo cítit napětí. Začal jsem si to uvědomovat při posledních balancech, jak mnou při postavení kamene na špičku projede klid, veškeré nahromaděné pnutí se přesune do stavby samotné. Dřív či později musí zákonitě spadnout. Nejen kvůli větru, zemětřesení, dešti... ale právě kvůli tomu nahromaděnému napětí, jako když se napne tětiva luku nebo natáhne pružina.
Musím jít, opustit to energické místo. Slunce ochabuje a mě ještě čeká kus cesty k brodu, bolestivě překročit řeku bosýma nohama a vrátit se do bodu nula. Jako ty kameny.
